Blog je ve výstavbě

Kapitola 7.

23. srpna 2016 v 14:13 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Zdravím vás, moji milí Líbající po dloouhé době. I když sama nesnáším, když mi někdo připomíná, že konec prázdin se blíží, bohužel je tomu tak. Já jsem se tedy již navrátila - bohužel - z mého ráje na Šumavě do reality Ostravy. Když jsem tam, tak vůbec nemám myšlěnky na něco jako je internet a podobně. Tamní sepjetí s přírodou je až ohromující. Samozřejmě, že jsem tu a tam na vaše blogy jukla, ale ve většině případů jen jako tichý divák Usmívající se. Ale světe div se, kapitola je na světě Překvapený. Po přidání minulého dílu jsem měla trošku smíšené pocity. Pokud se někdo v ději povídky ztrácíte napište mi buď do komentářů nebo na mail a já vám to objasním Mrkající. Nechci moc dělat žádné ankety jako "mám pokračovat ve psaní", protože to píšu jak pro vás, tak ale hlavně pro sebe. Protože mě to svým způsoem baví, určitou ást mojí mysli to naplňuje a přináší radost a útěk z reality. Takže v psaní...ve svém tempu (snad časem rychlejším)....budu pokračovat Mrkající Miluju váás!!



*****

Nad Neverlandem se rozednívalo. Sluníčko pomalu rozehřívalo lístky stromů, jeho zář se odrážela na hladině jezírka a mírný větřík svědčil o dalším nádherném nastávajícím dni.
Ale něco se přece jen změnilo. V něčem měl dnešní den být jiný. Citlivý muž, tolikrát zklamaný, zrazený, nepochopený, se rozhodl dnešním dnem vypustit ze svého srdce tolik milující lásky, citu a pochopení, která v něm i přes to všechno nezahořkla a, jak znovu zjistil, jen nabývala na síle. Dnešním dnem se rozhodl neohlížet se snad za svým roztrhaným nitrem a zraněným srdcem. Toužil opět spatřit ve tvářích dětí onu radost a světlo, které zahojí a pohladí jeho jemnou, citlivou duši. Věděl, ze tohle je jeho poslání a zároveň zdroj životní energie. Věřil totiž v uzdravení světa a kdyby mohl, tak by se pro trpící děti rozdal do posledního dechu.
Dnes nad Neverlandem nezářilo pouze slunce, ale především laskavé, milující srdce.

První ranní paprsky si našly cestu skrze těžké závěsy. Mírně jsem nakrčil obočí a zamžoural. Po dlouhé době jsem prospal celou noc klidným spánkem. Sám jsem se podivil blaženému pocitu, který se mi rozléval na hrudi. Měl jsem obavy z pochybností, ale nic se nedostavilo.
Posadil jsem se na posteli a rukou si prohrábnul vlasy. Znovu jsem si vybavil události posledních dní. Stalo se mnoho změn navenek i nepostřehnutelných, ale pro mě životně důležitých. Stále mě dojímalo, když jsem si vzpomněl co všechno pro mě mí nejbližší přátelé udělali. V podstatě to byla jejich zásluha, že jsem se po tak dlouhé době rozhoupal sebrat všechnu odvahu a zbavit se své odmítavé bubliny. Pod silou myšlenek jsem cítil, jak se mi dojetím tlačí slzy do očí. Už jsem nedoufal. Můj zrak spočinul na velikých starodávných hodinách naproti postele. Za tři hodinky mam domluvenou návštěvu v nemocnici. Při té představě se mi bezděčně na rtech vyloudil úsměv. V mém těle stále proudila prazvláštní směs pocitů, kterou jsem nebyl schopen identifikovat. Jedno jsem ale věděl jistě. Neskutečně jsem se těšil.

"Nazdar Miku," zvolal na mě Wayne zvesela sotva jsem se objevil v kuchyni. S úsměvem jsem mu pozdrav oplatil, ale jakmile jsem přistoupil blíž, zamračil se a zkoumavě zabručel zpoza velkého kníru. "Že bych se včera opil a nevěděl o tom?...nebo už mi slábne zrak?" Nechápavě jsem se uchechtl až jsem se zakuckal.


"Eh...Cože?"

"No se na sebe podívej, svítíš jako celý lampiónový průvod!" Začal se chechtat, ale pak se ke mně přiblížil a naoko výhružně zamumlal: "Že se Michael nahoře zabarikádoval v posteli a ty jsi jen dvojník? Přiznej se nebo ti sním lívance!" To už jsme se rozesmáli oba až mi slzely oči. "Jo a abych nezapomněl, Charlotta ti vzkazuje, že jestli zase neposnídáš, budeš si týden vařit sám s MOU pomocí." Volal za mnou zatímco jsem se mlsně rozhlížel po kuchyni a nabíral si na talíř hojnou porci oblíbených lívanců. Potom jen mručivě dodal, "Takže pokud nechceš mit na krku hladomor..." a pobaveně si usrkl z hrníčku kávu. Hodil jsem po něm dotčeným pohledem a názorně si namazal livanec marmeládou, abych mu předvedl své kulinářské umění. Bylo úžasné sledovat jak se proměnila nálada v Neverlandu. Zastyděl jsem se, když jsem si uvědomil, že to všechno mám vždycky na svědomí já. Pokud nepočítám to, že když chytnu záchvat smíchu, strhnu s sebou většinu lidí v okruhu půl kilometru, to samé často platívalo i obráceně.
S chutí, jakou už dlouho ne, jsem nedočkavě zhltnul celou snídani, abych měl ještě čas vše doladit.



"Měj se Charlotto a užij si den!" Vtiskl jsem jí polibek na tvář a krátce ji objal. Přišla mě vyprovodit až ven před dům, kde už čekali členové ochranky. Potom jsem nastoupil do auta. Záměrně však ne do limuzíny, nýbrž do černého SUV. Nechtěl jsem mít za sebou zase kolonu senzacechtivých novinářů jako obvykle a poslouchat jejich všetečné, otravné dotazy. Stejně se tomu asi nevyhnu - bohužel.

***

"Ach Wayne, to je tak báječné. Už jsem tomu snad nevěřila....tolik jsem se o něj bála. Hlavně poslední dobou, vypadal hrozně." Prohodila Mikova kuchařka a decentně popotáhla nosem. "Jo, máte pravdu Charlotto. Je jak vyměněny." Dodal a musel se usmát při vzpomínce na jejich rozhovor a dobírání u snídaně. "Musí být ale pořád opatrný, vypadá teď sice šťastný jako kdysi, což o to, on teď je, ale oba víme, jak málo stačí a vrátí se zpátky do té svojí bezduché ulity." Odmlčel se. "Hmm...kruci, možná by to chtělo občas ženskou." Zamyšleně se podrbal na čele. "Furt si stěžuje jak je sám." Charlotta se na něj podívala se svraštěným obočím. "Jo, já vim, i mně to říkal, ale to není jak upéct koláč. Jemu nemůžeš někoho jen tak "dohodit"." Usmála se. "Ale né, to ani nechci," šibalsky se usmál. "V tomhle je mooc vybíravý a já nejsem zrovna...."dohazovačka"... Jen tak uvažuju!" Zasmál se.
"Jo, to máš pravdu." Poplácala Charlotta statného bodyguarda pobaveně po ramenouazdar Miku," zvolal na mě Wayne zvesela sotva jsem se objevil v kuchyni.
"Tak co Wayne, jedeš s námi?" Vystrčil Mike nedočkavě hlavu z okýnka. "Čemu se tam vy dva smějete? Doufám, že ne mně?" Dodal s úsměvem.
"Ale né, neboj, už jdu." Křikl Wayne a spěšně se obrátil k Charlottě.
"Každopádně cítím...věřím....že se blýská na lepší časy. Mějte se hezky, ahoj" Dodal a po vzoru Mika, vtiskl postarší ženě pusu na líčko. Ta ho se smíchem praštila do prsou a vzápětí už obě auta odjížděla směr Los Angelská nemocnice.


***

Skoro celou cestu jsem promlčel zabrán do svých úvah a vzpomínek. Vybavoval jsem si
tvářičky dětí z různých nemocnic, ve
kterých jsme kdysi taky udělali návštěvu. Na mysl mi vyvstanula vzpomínka na jednoho chlapce s nemocnými jatry. Ach ano...Farkhas! Pamatuju si, že tehdy jsem byl jako nějaký fanatik. Nevědomky jsem se ušklíbl. Zbantoval jsem celou organizaci Heal The World, jejíž zaměstnanci a mí přátelé, mi potom vyprávěli, že měli obavy, že začnu osobně obcházet nemocnici za nemocnicí, oddělení po oddělení a hledat vlastnoručně vhodná játra. Nakonec se ale naštěstí našla! A ten malý andílek může dál žít. Musím mu zavolat, chtěl bych vědět, jak se mu daří. Mohl bych ho pozvat do Neverlandu, přemítal jsem.

"Prosím tě, Miku, kde zase jsi? Usmíváš se jak svatý obrázek." Dloubnul mi Wayne do kolene vrátil mě tak zpátky do auta, až jsem sebou cuknul.

"Co?...Jo, ale nic....přemýšlím." Podotknul jsem a zadíval se z okna. Už se začínaly objevovat první vilky na okraji města a v tu chvíli ve mně začala hlodat nervozita. Snažil jsem se ten protivný pocit zahnat, ale Wayne to na mně stejně poznal. "Hej Miku, v pohodě?" Zeptal se mě s obavou v hlase a očima kroužil po mé zaťaté pěsti.



"Hmm..." zamumlal jsem a prudce pokýval hlavou. Pak jsem se párkrát zhluboka nadechl. "Jo, bude to dobrý." Snažil jsem se, aby to znělo přesvědčivě. Nechtěl jsem vypadat jako slaboch. Občas mě to už i vytáčelo. Obcas jsem na to všechno byl ale prostě krátký."

"Vzal sis s sebou už ty pozvánky? " Zeptal se, aby změnil směr mých myšlenek. "Jo, pár jich mám." Usmál jsem se na něj. Moc dobře věděl o mém záměru pozvat do Neverlandu zase děti. Moc dobře věděl, co to pro mě znamená a taky o mých obavách když jsme to spolu mnohokrát rozebírali. Proto se mu po mé odpovědi na tváři doširoka roztáhl úsměv. "Miku, to je skvělý! Dneska jsi samé příjemné překvapení...nejprve ty lívance...pak toto." Naoko vážně přednášel výčet věcí, pak stočil svůj pohled na mě a oba jsme vyprskli smíchy. "Ale do hajzlu!" Zaburácel najednou a znechuceně upíral svůj pohled ven z okýnka.

Povytáhnul jsem obočí a zadival se jeho směrem. Auto zrovna míjeli nemocnici, aby mohlo zatočit ke vchodu pro zaměstnance, kde jsme vždycky zastavovali, abochom předešli případnému rozruchu. Tentokrát jsme se návštěvu nemocnice o to více snažili utajit před veřejností. Při pohledu z okna jsem ale hořce polknul. Na parkovišti se tísnila zhruba desítka novinářských aut a před hlavním vchodem se pohyboval dav překřikujících se novinářů.


"Jak se to sakra dostalo ven?" Rozhodil Wayne rukama a vztekle praštil do dveří.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jeana Jeana | 24. srpna 2016 v 20:58 | Reagovat

Jupííííjáááájeeeeej! Další kapitolka na světě! :) Paráda, už jsem ani nedoufala, že se ke psaní vrátíš a jsem strašně ráda, že jsem se mýlila:) moc pěkně píšeš a byla by škoda o tak super spisovatelku přijít! Kór, když děj se tak krásně vyvíjí:)
Ale k dílku...hned na začátku jsi mě parádně rozesmála hláškou "Takže pokud nechceš mít na krku hladomor...". Mám radost, že se zase z melancholických depresivních chvil v radostného človíčka, jehož úsměv všichni na světě milují. Máš ohromnou pravdu s tím, že jeho vnitřní rozpoložení se vždy promítalo do Neverlandu, který byl jeho vnitřním odrazem. Možná Mike tuší, že se blýská na lepší časy, stejně jako jako přátelé. Moc bych si přála, abych to tak bylo. Sice všichni víme, že byl co se týče žen převelice vybíravý (tedy těch na vážný vztah :D), a to jen zvyšovalo zájem druhého pohlaví :D ale upřímně..co to jako má bejt? Jak se novináři dozvěděli, že se Mike chystá do nemocnice, ačkoli tam měl přijet inkognito? Čichám čichám zradu :/

2 Kačka Kačka | 24. srpna 2016 v 22:41 | Reagovat

[1]: Ach moje milá Jeanko :-) ani nevíš jak mooooooc jsi mo zvedla náladu!! Já mám taky moc velkou radost, že jsem se k další kapitolce dokopala. Děkuju děkuju mooc za tvoji pochvalu :-) moc moc si toho vážím! :-D

3 hanylen hanylen | 24. srpna 2016 v 22:46 | Reagovat

Kačko, hurá! aké jsem hlídkovala, jestli se tady něco objeví. Je poznat, že jsi načerpala sílu přírody. A Michael zase radoast. Nebyl nikdy z těxch, co se vzdávají. Skvělé, jak bodyguardi byli zároveň i přátelé, někdy bohužel jediní přátelé, kterým mohl důvěřovat. A ty hlášky - Svítíš jako lampionový průvod, tom se povedlo, to je přesné. :-D  :-)

4 Kačka Kačka | 24. srpna 2016 v 23:03 | Reagovat

[3]: Děkuju mooc, jsem ráda že jsi zavítala :-) . A já jsem se těch hlášek zrovna bála :-D

5 hanylen hanylen | 25. srpna 2016 v 0:02 | Reagovat

[4]: Skvělé a ještě v rýmech. Mám smůlu, že mi někdo komplet zase poničil blog a dokonce zmizly tři měsíce, takže povídka je v konci - neměla jsem ji zálohovanou. Zmizely i některé rubriky, takže mám co napravovat. Vyřešila jsem to tak, že druhou část první povídky dávám znovu, ale polovina Vánoční hvězdy je už bohužel nenávratně pryč.

6 Nikola Nikola | 31. srpna 2016 v 12:13 | Reagovat

Ke kapitole se dostávám až dnes, ale moc se ti povedla.
A teď k tomu, co jsi psala v úvodu - až se to bojím napsat! :-)
Když jsem četla a kontovala svou poslední povídku, kapitol bylo 101 - mnoho kapitol, na ještě větší počet měsíců, kdy se vkládala - neměla bych problém přečíst to za čtrnáct dní, ale v tomto případě, se mi to začalo motat v hlavě už někdy v polovině, nebo za polovinou tak moc, že jsem musela číst znovu úplně od začátku, abych vůbec věděla, co budu psát k celku. Takže jsem četla od začátku, abych nakonec zjistila, že je to místy až hluché, že se to na můj vkus až moc prodlužuje - kapitol by mohlo být klidně méně, nebo se mohly častěji vkládat. Takže jsem popravdě napsala, že mi děj přišel místy hluchý, a že jsem se s odpuštěním nudila. Což je vůbec to nejhorší, co se mi může stát - když se při čtení nudím.

U tvé povídky se rozhodně nenudím, ale paměť bych osvěžit potřebovala. Je pravda, že jsem tady teď nějakou dobu nebyla - u nás doma se malovalo a ještě bude, takže mám trošku omezenější přístup k internetu - nemám tušení na jak dlouho, ale vše, co propásnu, později doženu, slibuji. :-)

7 hanylen1 hanylen1 | 22. září 2016 v 21:24 | Reagovat

Ahojky, Kačko. Doufám, že jsi v pořádku a také se ozveš. Mám nový blog, jelikož ten původní už není. Pokusím se tam něco vrátit. Nějaká nová infa také. ;-)

8 Kačka Kačka | 4. října 2016 v 7:50 | Reagovat

[7]:
Milá Hanylen, děkuju mooc že jsi dala vědět o novém blogu a mrzí mě jestli důvodem jeho založení byly opakované útoky na tvou osobu a blog. Já jsem v pořádku, akorát toho teďka mám zase nějak moc :( škola teprve začala, ale tím že jsem v maturitním ročníku na nás pořád někde někdo tlačí nooo je to naprd. Snad se brzy ozvu.
S prátelským pozdravem
Kačka

9 hanylen2 hanylen2 | 12. října 2016 v 22:10 | Reagovat

[8]: Ahojky, Kači, tak už další pokus, snad to bude tentokrát lépezajištěné. Nedají si pokoj. :-?  ;-)

10 Adelle Adelle | Web | 23. října 2016 v 18:12 | Reagovat

Ahojky Kačenko,

snad se máš dobře. Moc mi chybí pokračování tvé povídky, ale chápu, že škola má přednost před zábavou. Bohužel je to tak, i když nechci, aby to znělo nějak "rodičovsky"...Přeju ti mnoho sil v posledním ročníku na střední. A když budeš mít někdy trochu více času, napiš pár řádků, jak se máš.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama