Blog je ve výstavbě

Kapitola 6.

13. července 2016 v 15:11 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Zdravím vás Jacksonky Usmívající se, tak mám pro vás konečně to trestuhodně dlouhé době kapitolku a zrovna v této se budeme muset obejít bez Mika tak snad se vám to i tak bude líbit. Slibují, že v dalším díle, na kterém už pracuju, se nám ale vrátí v plné síle a snad i s lepší náladou? Smějící se


Ráno jsem zaparkovala před domem Erwoodů. Se zvláštním pocitem kolem žaludku jsem zazvonila u dveří a vzápětí mi otevřela Lucasova maminka. Přes její rameno jsem zahlédla v kuchyni už sedícího Lucase, jak se neposedně vrtí na židli.
Na Maryino vybídnutí, se kterou jsem si včera, stejně jako s jejím mužem, potykala, jsem vešla dál.

V podstatě ihned jsem si nemohla nevšimnout napjaté atmosféry, která se vznášela kolem. Ani jsem se nemusela na nic ptát. Mary mě rovnou vzala kousek stranou.
S otázkami v očích jsem jí visela na rtech.

"Lucas měl dnes v noci další dusivý záchvat." Vypravila ze sebe. "Byl ale silnější než obvykle. Málem jsme už volali sanitku." Dodala smutně.Sevřela mě úzkost.

"Ach Mary.....bude to dobré, uvidíš," uklidňovala jsem ji i sebe a přitom jsem věděla, jak malá pravděpodobnost na uzdravení nebo jen zlepšení tady je.

Vrátila jsem se za Lucasem do kuchyně a snažila se, aby na mě nebylo poznat jak mě předešlý rozhovor zasáhl.

"Ahoj, tak pojď, pojedeme. Maminka říkala, že když budeš statečný, můžeme se potom stavit do cukrárny, co říkáš?" Vybídla jsem ho.
Snažila jsem se Lucase aspoň trošku povzbudit.

Ve své praxi jsem pracovala jako asistentka u mnoha nemocných dětí a snad pokaždé se mi podařilo je nějakým zpusobem povzbudit a alespoň na chvíli rozveselit. Proto mě píchlo u srdce, když se na mě Lucas zadíval svýma velkýma očima, pod kterýma nyní zely fialové kruhy vyčerpání, sesunul se pomalu ze židlemi a za pochodu jen skoro nezúčastněně prohodil:
"Jo, no tak třeba můžeme...."
Copak tomuhle klučinovi bylo už úplně zapovězeno se usmívat?

Povzdechla jsem si a vydala se za ním do auta.
Po celou cestu do nemocnice Lucas mlčel. Výjimkou bylo pouze když jsem se na něco zeptala. To se mi pak dostalo jednoslovné odpovědi a následovalo opět zaryté mlčení. Nepřítomným pohledem sledoval míhající se krajinu za oknem a já se tu a tam snažila zachytit jeho výraz ve tváři, abych se pokusila z něj aspoň něco vyčíst. Připadala jsem si jako kriminální psycholog, co se snaží vytvořit profil zločince na základě jeho mimických pohybů při výslechu.
Když už mě to ticho začalo pořádně znervózňovat, plácla jsem první věc, co mě napadla.

"Jaký zákusek máš nejradši?" Nadhodila jsem zvesela.
Ale odpovědi se mi nedostalo. Zahleděla jsem se na jeho tvář ve skle okénka a v odrazu jsem spatřila lesk slz. Hrklo ve mně. Zajela jsem autem ke krajnici a vypnula motor.

"Copak se děje Lucasi, není ti dobře?" Začala jsem jemně.

Žádná odpověď.

"Tak bolí tě něco?"

Lucas stočil svuj uplakaný pohled na své ruce spočívající v klíně a hlasitě popotáhnul nosem. Instinktivně jsem se nahnula na sedadlo pro kabelku a vylovila z ní kapesníčky.

"Na, tu máš utři si ty hrachovky, vůbec to takovému velkému klukovi nesluší, a pověz, co se děje?" Podala jsem mu přátelsky kapesníček a trpelivě vyčkávala. Po chvilce opravdu spustil sám.

"Bojím se." Špitnul téměř neslyšně a začal se kousat do rtu.

Bože, mohlo mi to dojít, svraštila jsem nad sebou obočí. Snad každé dítě se bojí doktorů.

"Ale, prosím tě, není se čeho bát. Maminka mi říkala, že pan doktor Adkins je moc hodný. Moje maminka mi vždycky říkala, že strach má velké oči, takže..."

"Ale já nemám strach z pana doktora." Vzlyknul Lucas a pevně semknul rty. To me překvapilo.

"A čeho se teda bojíš?"

Místo odpovědi začal Lucas intenzivně plakat, načež mu jeho plíce za tu námahu uštědřily hojnou dávku kašle. Když se uklidnil, poprvé za celý náš rozhovor se na mě podíval.

"Bojím se, že se naši rozvedou." Odvětil a hlasitě polknul.

Zůstala jsem na něj zírat. Tak tohle bych nečekala snad ani ve snu. Ale jak ho to napadlo vždyť u nich doma vypadá všechno v pořádku!

"Jak jsi na to prosím tě přišel?

"Skoro každý den se hádají a ja se bojím, že je to kvůli mně. Ja se doktorů nebojím", pokračoval odvážně, "Maminka mi říkala, že tam chodím proto, aby mi pomohli a že když budu statečný, uzdravím se. Takže se snažím se jich nebát, protože když budu zdravý, naši se nerozvedou." Odpověděl a koukal na mě velkýma nevinnýma zelenýma očima.

Musela jsem se držet, abych nezačala plakat taky. Ten malý nemocný drobeček i ve své těžké nemoci myslí jen na to, aby se jeho rodiče měli rádi a zůstali rodinou.

"Ale Luky, to vůbec není pravda.....pojď ke mně." Přetáhla jsem si ho na klín a sevřela v náručí.

"Takhle na to nemůžeš myslet. To tak někdy bývá, že se rodiče pohádají, ale určitě se mají moc rádi a už vůbec se nehádají kvůli tobě, slyšíš?" Setřela jsem slzy z dětských tvářiček a on mě obejmul kolem krku.

"Myslíš, že ne? " zašeptal.

"Určitě" vydechla jsem a vtiskla mu pusu do vlasů.

V tu chvíli jsem cítila jak se ta nedůvěřívá zeď mezi námi zbortila.
Zbytek cesty jsme strávili v tichosti, ale něco se přece jen změnilo. Na rtech nás obou se slunil hřejivý úsměv značící důvěru a přátelství.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adelle Adelle | Web | 15. července 2016 v 8:44 | Reagovat

Promiň Kačí, že reaguju až teď, ale měla jsem teď práci s novou kapitolou.

Jsem moc ráda, že jsi zpět v plné parádě. Nepochybovala jsem o tom, že se inspirace a chuť do psaní brzy dostaví. Je to moc hezky napsané. Čtivě a pocity, jak Lucase tak Kristin jsou popsané hodně autenticky. Líbilo se mi to moc a budu se těšit samozřejmě na další kapitolu a na Mika!!! :-D

2 Nikola Nikola | 18. července 2016 v 15:08 | Reagovat

Od předchozí kapitoly, se v tom nějak neorientuji - asi mi budeš muset trochu připomenout, o co jde... Těším se na další kapitolu.
Taky jsem dlouho nenapsala žádný článek, ani nestíhám navštěvovat blogy - bylo by to na delší psaní, ale doufám, že se to brzy uklidní.

3 hanylen hanylen | 20. července 2016 v 23:49 | Reagovat

Kačko, také jsem se sem dostala až teď a doslova živě napsaná a působivá kapitola. Lukas se kromě své skleslosti ještě bojí, že přijde o jedinou oporu, o rodiče a ještě si to dává za vinu. No ale je vidět, že Kristin si ho získala. ;-)

4 Kačka Kačka | 22. července 2016 v 17:24 | Reagovat

[1]: [2]: [3]: děkuju vám moc holky :) mám velkou radost že se vám to líbí a snad o víkendu dodám novou kapitolku ;-). Zatím přeji krásné léto! :-D

5 Jeana Jeana | 22. července 2016 v 17:38 | Reagovat

Ahojky Kacenko, vitej zpet :)

jsem strasne rada, ze jsem se dockala dalsi kapitolky! Pises perfetkne. I kdyz je dílek kratsi, vzdycky me okamzite vtahne do deje. Je paradni, jak se mezi nasi hlavni hrdinkou bori ledy, verim, ze si na ni maly pritel brzy zvykne:) ze by nas uz cekalo setkani s Mikem? ;)

6 BenyU BenyU | E-mail | 16. ledna 2017 v 21:59 | Reagovat

I found this page on 14th place in google's search results. You need some search engine optimization. Many webmasters think that seo is dead in 2017, but it's not true. There is sneaky method to reach google's top 5 that not many people know. Just search for:  pandatsor's tools

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama