Blog je ve výstavbě

Červenec 2016

Kapitola 6.

13. července 2016 v 15:11 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Zdravím vás Jacksonky Usmívající se, tak mám pro vás konečně to trestuhodně dlouhé době kapitolku a zrovna v této se budeme muset obejít bez Mika tak snad se vám to i tak bude líbit. Slibují, že v dalším díle, na kterém už pracuju, se nám ale vrátí v plné síle a snad i s lepší náladou? Smějící se


Ráno jsem zaparkovala před domem Erwoodů. Se zvláštním pocitem kolem žaludku jsem zazvonila u dveří a vzápětí mi otevřela Lucasova maminka. Přes její rameno jsem zahlédla v kuchyni už sedícího Lucase, jak se neposedně vrtí na židli.
Na Maryino vybídnutí, se kterou jsem si včera, stejně jako s jejím mužem, potykala, jsem vešla dál.

V podstatě ihned jsem si nemohla nevšimnout napjaté atmosféry, která se vznášela kolem. Ani jsem se nemusela na nic ptát. Mary mě rovnou vzala kousek stranou.
S otázkami v očích jsem jí visela na rtech.

"Lucas měl dnes v noci další dusivý záchvat." Vypravila ze sebe. "Byl ale silnější než obvykle. Málem jsme už volali sanitku." Dodala smutně.Sevřela mě úzkost.

"Ach Mary.....bude to dobré, uvidíš," uklidňovala jsem ji i sebe a přitom jsem věděla, jak malá pravděpodobnost na uzdravení nebo jen zlepšení tady je.

Vrátila jsem se za Lucasem do kuchyně a snažila se, aby na mě nebylo poznat jak mě předešlý rozhovor zasáhl.

"Ahoj, tak pojď, pojedeme. Maminka říkala, že když budeš statečný, můžeme se potom stavit do cukrárny, co říkáš?" Vybídla jsem ho.
Snažila jsem se Lucase aspoň trošku povzbudit.

Ve své praxi jsem pracovala jako asistentka u mnoha nemocných dětí a snad pokaždé se mi podařilo je nějakým zpusobem povzbudit a alespoň na chvíli rozveselit. Proto mě píchlo u srdce, když se na mě Lucas zadíval svýma velkýma očima, pod kterýma nyní zely fialové kruhy vyčerpání, sesunul se pomalu ze židlemi a za pochodu jen skoro nezúčastněně prohodil:
"Jo, no tak třeba můžeme...."
Copak tomuhle klučinovi bylo už úplně zapovězeno se usmívat?

Povzdechla jsem si a vydala se za ním do auta.
Po celou cestu do nemocnice Lucas mlčel. Výjimkou bylo pouze když jsem se na něco zeptala. To se mi pak dostalo jednoslovné odpovědi a následovalo opět zaryté mlčení. Nepřítomným pohledem sledoval míhající se krajinu za oknem a já se tu a tam snažila zachytit jeho výraz ve tváři, abych se pokusila z něj aspoň něco vyčíst. Připadala jsem si jako kriminální psycholog, co se snaží vytvořit profil zločince na základě jeho mimických pohybů při výslechu.
Když už mě to ticho začalo pořádně znervózňovat, plácla jsem první věc, co mě napadla.

"Jaký zákusek máš nejradši?" Nadhodila jsem zvesela.
Ale odpovědi se mi nedostalo. Zahleděla jsem se na jeho tvář ve skle okénka a v odrazu jsem spatřila lesk slz. Hrklo ve mně. Zajela jsem autem ke krajnici a vypnula motor.

"Copak se děje Lucasi, není ti dobře?" Začala jsem jemně.

Žádná odpověď.

"Tak bolí tě něco?"

Lucas stočil svuj uplakaný pohled na své ruce spočívající v klíně a hlasitě popotáhnul nosem. Instinktivně jsem se nahnula na sedadlo pro kabelku a vylovila z ní kapesníčky.

"Na, tu máš utři si ty hrachovky, vůbec to takovému velkému klukovi nesluší, a pověz, co se děje?" Podala jsem mu přátelsky kapesníček a trpelivě vyčkávala. Po chvilce opravdu spustil sám.

"Bojím se." Špitnul téměř neslyšně a začal se kousat do rtu.

Bože, mohlo mi to dojít, svraštila jsem nad sebou obočí. Snad každé dítě se bojí doktorů.

"Ale, prosím tě, není se čeho bát. Maminka mi říkala, že pan doktor Adkins je moc hodný. Moje maminka mi vždycky říkala, že strach má velké oči, takže..."

"Ale já nemám strach z pana doktora." Vzlyknul Lucas a pevně semknul rty. To me překvapilo.

"A čeho se teda bojíš?"

Místo odpovědi začal Lucas intenzivně plakat, načež mu jeho plíce za tu námahu uštědřily hojnou dávku kašle. Když se uklidnil, poprvé za celý náš rozhovor se na mě podíval.

"Bojím se, že se naši rozvedou." Odvětil a hlasitě polknul.

Zůstala jsem na něj zírat. Tak tohle bych nečekala snad ani ve snu. Ale jak ho to napadlo vždyť u nich doma vypadá všechno v pořádku!

"Jak jsi na to prosím tě přišel?

"Skoro každý den se hádají a ja se bojím, že je to kvůli mně. Ja se doktorů nebojím", pokračoval odvážně, "Maminka mi říkala, že tam chodím proto, aby mi pomohli a že když budu statečný, uzdravím se. Takže se snažím se jich nebát, protože když budu zdravý, naši se nerozvedou." Odpověděl a koukal na mě velkýma nevinnýma zelenýma očima.

Musela jsem se držet, abych nezačala plakat taky. Ten malý nemocný drobeček i ve své těžké nemoci myslí jen na to, aby se jeho rodiče měli rádi a zůstali rodinou.

"Ale Luky, to vůbec není pravda.....pojď ke mně." Přetáhla jsem si ho na klín a sevřela v náručí.

"Takhle na to nemůžeš myslet. To tak někdy bývá, že se rodiče pohádají, ale určitě se mají moc rádi a už vůbec se nehádají kvůli tobě, slyšíš?" Setřela jsem slzy z dětských tvářiček a on mě obejmul kolem krku.

"Myslíš, že ne? " zašeptal.

"Určitě" vydechla jsem a vtiskla mu pusu do vlasů.

V tu chvíli jsem cítila jak se ta nedůvěřívá zeď mezi námi zbortila.
Zbytek cesty jsme strávili v tichosti, ale něco se přece jen změnilo. Na rtech nás obou se slunil hřejivý úsměv značící důvěru a přátelství.

Omlouvám se a jak to bude dál?

2. července 2016 v 14:56 | Kačka |  Ostatní
Moje milé Jacksonky,

kaju se, kaju se, kaju se....Plačící

V prvé řadě Vám patří má obrovská omluva za tak dlouhou neaktivitu. Důvodem byl pro mě náročný konec školního roku. To ovšem neomlouvá to, že jsem o sobě nedala ani vědět. Za to se velmi stydím a moc mě to mrzí.

Musí to vypadat, že jsem na vás úplně zapomněla a že je mi to tady všechno lhostejné. Není to pravda. Michaela mám stále a navždy budu mít hluboko v srdíčku stejně jako vás všechny, které jsem tady prostřednictvím blogů poznala. Řeknu vám i narovinu to, že mám teď tak trošičku zamotané a zmatené období sama se sebou. Možná tomu moc nerozumíte, ale já se s tím nějak snad popasuju. Tiše doufám, že jste na mě ještě úplně nezapomněly a nezlobíte se moc. 25. června jsem na Vás všechny moc myslela a na Mika samozřejmě, hezky jsem si doma zavzpomínala a vlastně pomalu oslavila svoje první "výročí" coby Mikova fanynka. Usmívající se

Co se blogování týka, určitě chci pokračovat. Jak jsem koukala mám u vás všech pěkné restíky a těším se až je doženu...hlavně u povídek! Usmívající se
Když už jsem to nakousla, co s tou mojí... moc bych si přála a chtěla ji dokončit. Momentálně mi ale chybí taková ta jiskřička a náboj do psaní. Spoléhám na to, že se akorát podepsal ten stresík posledcních školních týdnů a postupně to vyprchá a objeví se nový náboj.
Prázdniny budu mít letos docela nabité ale doufám že se nějaký ten čas najde, budu se snažit...
Napiště mi jaké vy budete mít prázdniny a kam vyrážíte Usmívající se

Nosím vás v srdíčku a nikdy nepřestanu a i když nejsem delší dobu aktivní pořád tady v pozadí jsem a pořád se od Michaela učím Usmívající se
Ještě jednou se omlouvám a snad se brzy ozvu už s něčím třeba povídkovým?

Vaše Kačka