Blog je ve výstavbě

Kapitola 5.

22. května 2016 v 16:59 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Wayne vše zařídil a já jsem mohl začít chystat hračky pro děti a organizovat celou návštěvu přesně podle svých představ. Vždycky jsem se to snažil připravovat z větší části sám. Přijde mi to takové osobnější a naplňuje to mé srdce láskou.

Nyní jsem byl ale mnohem nervóznější.
Neobával jsem se přijetí dětí. Ty mě nikdy nezradily, nikdy nevyužily ani nezranily, s nimi jsem byl sám sebou a cítil z nich snad i určitý druh zbožňování.
Bál jsem se dalšího dne. Že se probudím a na stole bude výtisk novin s další zradou, dalšími lži, další bolestí.

Zatřepal jsem hlavou. Ne..nic takového se nestane. Musím se vzchopit, jak mi to vtloukali do hlavy oba mí drazí přátelé. Potřebuju být silný, už kvůli dětem, které navštívím. Které žijí svůj život v bolesti.
Všechno jsem snad tisíckrát zkontroloval, přeskládal a doplnil o kdejaké maličkosti a na Neverland se začal snášet soumrak.
Světýlka podél cest se pomalu rozsvěcovala, zahradníci odvezli poslední kolečka naplněná odstřihnutými větvičkami, zvířata v zoo se těšila z večerního krmení.

Seděl jsem na klavírní židličce a pozoroval tu venkovní hru světel skrze velké francouzské okno. Noc je jediná doba, kdy v Neverlandu vše utichne. Na druhou stranu právě ten klid ve mně často vyvolává smutek a mé srdce volá po jeho spřízněné duši.
Prohlížel jsem si stíny, které vrhaly stromy pod závojem světel a hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Jako by to vše byl odraz mého nitra. V noci vše nabývá odlišných, zastřených tvarů. Člověk se může obdivovat nádherným ornamentům větví, lamp, nebo soch a vždy vidí jen obrys. Pouhou konturu, pouhou schránku a může se pouze domnívat, co ta daná věc skrývá. To odkrývá až jitřenka, která prebírá vládu nad nocí.




Zvedl se vítr a lampička pověšená pod okapem se se zavrznutím rozhoupala. Škubl jsem sebou. Najednou jsem zatoužil pocítit chladný večerní vánek na vlastní kůži. Popadnul jsem dlouhý kabát a vešel do večerního Neverlandu. Šel jsem dlouho a větřík jemně laskal mou tvář, kterou jsem mu žádostivě nastavoval. Přesně tohle jsem potřeboval. Konečně po tolika dnech vypnout. Nad ničím nepřemýšlet, ničím se nestrašit a jen se nechat unášet na křídlech fantazie tohoto kouzelného místa.



Znáte to, když se tak moc zaberete do myšlenek až máte pocit, že žijete více ve své mysli nežli ve skutečném světě, a vůbec nevnímáte dění kolem. Z myšlenek mě vytrhnul poryv větru, který mi strhnul kapuci z hlavy. Zastavil jsem se a vzhlédnul. Musel jsem se nad sebou usmát. Přede mnou se tyčil můj milovaný strom. Jako by mě k němu přivedla nějaká neviditelná ruka. Automaticky, jako uz tolikrát předtím jsem vyšplhal nahoru do jeho široké koruny, kde jsem se usadil. Zavřel jsem oči a nechal se opájet zvuky noci a šumněním listí. S každým nádechem jako by se mi do žil vlévala nová síla a odhodlání. Všechny obavy ze mě rázem opadly. Nemůžu, prostě nemůžu se vykašlat na pomoc dětem, lidem ve světe, když vím, že je to potřeba, nutnost, že můžu některé věci ovlivnit a zlepšit! Když to, čím můžu zachránit i jeden život je láska! Taková samozřejmá věc! Nestojí člověka nic a přesto je penězi nevyčíslitelná. Je tak křehká, vzácná a přitom všední. A i přesto jsou někteří lidé schopni úmyslně zraňovat, vědomě zrazovat lásku!
Najednou se ve mně zvedla vlna odhodlání. I kdyby mě stokrát srazili na kolena vši tou špínou, budu pokračovat. Dělit se o lásku...musel jsem se zamyslet.


The Gving Tree

Najednou jsem zpozorněl a uvědomil si, že mé prsty vyťukávají do kmene stromu rytmus písně, jejíž melodie se mi vkrádala do mysli. Zavřel jsem oči a začal si ji potichu pobrukovat. Zvuky byly čím dál silnější a jasnější jako by mi je nějaký umělec sám hrál! Zprudka jsem otevřel oči.

"To je ono!" Vykřikl jsem, sešplhal ze stromu jak nejrychleji to šlo a uháněl černou tmou zpátky k domu. Vtrhl jsem do pokoje popadl první věc, která mi přišla pod ruku a pokryl jí smrští slov a veršů, které se mi honily hlavou.













.......







Je místo ve vašem srdci
a já vím že je to láska
a to místo by mohlo být o hodně jasnější
než zítřek
budete-li se opravdu snažit
nenajdete tam žádný důvod k pláči
na tom místě ucítíte
že tam není bolest nebo smutek

jsou cesty kterými se tam dostanete
pokud se budete dost starat o ty živé
vytvoříte malý prostor
vytvoříte lepší místo

vylečte svět
učiňte jej lepším místem
pro vás a pro mě
a veškerou lidskou rasu
lidé tam umírají
budete-li se dost starat
o ty živé
vytvoříte lepší místo
pro vás a pro mě
.....

jestli chcete vědět proč
je tam láska která neumí lhát
láska je silná
jen ona se stará o radostné dávání
když se budeme snažit uvidíme
že v této rozkošinemůžeme cítit strach nebo hrůzu
přestaneme existovat a začneme žít

potom přijde pocit že vždy
lásky je dost pro nás rostoucí
tak udělejte lepší svět
vytvořte lepší svět

......

a sen ve kterém jsme byli počati
odhalí radující se tvář
a svět ve který jsme jednou věřili
bude znovu zářit v přízni
tak proč stále přiškrcujeme život
zraňujeme tuto zemi
přibíjíme na kříž její duši
přestože je jasně vidět
že tento svět je nebeský
buď boží záře

mohli bychom létat tak vysoko
nenechme naše duchy nikdy zemřít
v mém srdci
cítím že jste všichni mí bratři
vytvořte svět beze strachu
společně budeme brečet slzy štěstí
uvidíte národy jak mění
jejich meče v radlice

mohli bychom se tam opravdu dostat
jestli jste se dost starali o ty živé
udělejte malý prostor
abyste udělali lepší místo

vylečte svět
učiňte jej lepším místem
pro vás a pro mě
a veškerou lidskou rasu
lidé tam umírají
budete-li se dost starat
o ty živé
vytvoříte lepší místo
pro vás a pro mě
....


Bylo něco málo po druhé hodině když jsem si se soustředěním svraštělým čelem pročítal popsaný ručník a část notového papíru. Znáte ten pocit, když se dlouho snažíte něco sdělit nebo popsat a stále nemůžete nalézt ta správná slova, potom jednou vezmete do ruky knihu a tam najdete napsáno to, co jste se snažili vyádřit celý život? Cítil jsem se podobně.
Se zatajeným dechcem mi zrak splýval po slovech přede mnou a připadalo mi, jako bych četl výčet mých myšlenek které ke mně připluly skrze verše odněkud z nebe.

Slastně jsem se natáhnul do kožešin a zašmátral v kapse pro diktafon. Zapnul jsem nahrávání, zavřel oči a nechal se vtáhnout do proudu tónů, které výcházely s mých rtů jako tichá melodie.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 hanylen hanylen | 22. května 2016 v 23:53 | Reagovat

Kačko, Kačko, Kačko to není možné. Tohle psal snad tvům prostřednictvím sám Michael. Hluboce smekám - je to dokonalé. A navíc jsem se večer opět ocitla tajně v Neverlandu. :-) ;-) Díky moc!

2 Zuzy Zuzy | Web | 24. května 2016 v 21:06 | Reagovat

[1]: Hele holky, nedáme si tam sraz, já to mám taky tak.. Kačka píše tak sugestivně, že jsem prostě tam a nejradějí bych i zůstala! Nrmálně jsem si říkala, Kačko, že ji tam namontovala na ten strom Mikovi odposlech to jak tvořil, dokonalé!♥

3 Kačka Kačka | E-mail | Web | 24. května 2016 v 21:31 | Reagovat

[1]: [2]: Holky moje!! :-) Vy jste úžasné opravdu. Já kolikrát ani nenacházím slova kterými bych vyjádřila jaká je to pro mně pocta číst tak nádherné komentáře od vás :-) Opravdu děkuju, moc si toho vážím :-)
PS: To si piš, Zuzy, že dáme sraz :)) a já si vás pěkně všechny nahraju tak pamatuj na slušné vychování! :-P

4 Nikola Nikola | 25. května 2016 v 12:31 | Reagovat

Kačko, moc ti děkuji za další kapitolu. Doufám, že příští si přečtu co nejdřív to půjde - měla jsem toho v minulém týdnu hodně, tento týden je taky docela hektický - snad se tu do neděle ještě ukážu.

5 Jeana Jeana | Web | 29. května 2016 v 11:20 | Reagovat

No já se teda stydím!kapitolku jsem přečetla hned před týdnem, ale s komentářem jsem si z časových důvodů dala na čas..Teda, teď mám hodně černý svědomí:-(
Beruško, kapitolka je vážně super! Popis Mikových emocí byl naprosto epesní!! To rčení, že i kdyby ho stokrát srazili na kolena, vstane a nepřestane rozdávat lásku kolem... A jak skládal Heal do world a ležíc v kožešiná si pouštěl diktafón a poslouchal.. No já bych ho sežrala! <3 super, Kačí, prosím další díl :-*

6 Anna-Marie Anna-Marie | E-mail | Web | 31. května 2016 v 2:32 | Reagovat

jéé, popsaný ručník :-) :-) krásný díl, už se nemůžu dočkat dalšího, zlatíčko :-) Kačí, já bych ti tady hrozně ráda vykouzlila komentář plný poklon, ale já prostě nemám slov, ty emoce co z toho stříkaj na metry, kilometry daleko a vlastně celý ten pochmurný, melancholický, ale zároveň s troškou naděje vytvořený příběh. ano, myslím si, že z melancholie se pomalu dostáváme do milé fáze, já už se hrozně moc těším, až bude Mike zase šťastný, ale nebudu úplně předbíhat, mezitím nás určitě čeká ještě hodně zvratů. Píšeš úžasně, Kačí, piš dál, piš dál, piš dál. Zbožňuju tě! :-) P.S.: A je mi líto, že jsem nebyla u vzniku povídky. :-(

7 Kačka Kačka | 2. června 2016 v 12:27 | Reagovat

[6]: Ale prosímtě pro mě je největší poklona, že sis přečetla kapitoly (a ještě v takovou nekřesťanskou hodinu!) děkuju moc za tak nádherné komentiky. :-) doufám že brzy kapitolku přidám, jen mě teďka skolila jakási střevní viróza :-?.
PS: to ti vůbec nemusí být líto! Tím větší poklona a pocta to pro mě je, že ti stálo za to to dohnat ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama