Blog je ve výstavbě

Kapitola 4.

12. května 2016 v 16:47 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Poté co jsem se takto konečně někomu svěřil, vyzpovídal a otevřel ze svého největšího strachu a vnitřních démonů....ulevilo se mi.
Jako kdyby spolu se slzami řinoucími se zpoza mých pevně semknutých víček odcházela tíha oněch slov. Bohužel, jednalo se pouze o ta slova. Ta těžká skutečnost tu byla stále.
Ale aspoň na chvíli jsem ulevil svým myšlenkám. Byl jsem Charlottě tak vděčný. Ne nadarmo se říká - sdílený smutek - poloviční smutek.

"Charlottko, diky. Vážím si toho a moc pro mě znamenáš."
Mírně se usmála a pohladila mě po tváři.

"Ale Miku. Je to pro mě samozřejmost. Bolí mě tě takhle vidět. Proto si myslím, že bys to měl udělat. Pozvi tady zase děti. Ne proto, abys ukázal médiím, že tě neskolí, ale především kvůli sobě. Nemůžeš se takhle trápit navěky. Zavolej Waynovi a řekni mu ať domluví návštěvu nemocnice."
Chytla mě za ruku a věnovala mi podpůrný pohled.

"Máš pravdu," šeptnul jsem, "zavolám mu." Dodal jsem odhodlaně

Její slova jako by mi vlila energii a odhodlání do žil. Sice jsem si při vyťukávání čísla šéfa mé ochranky připadal jako kdybych kráčel po tenkém ledě, ale cítil jsem, že to musím udělat.

"Ahoj Wayne. Přijď prosím ke mně. Potřebuji s tebou něco probrat."

"Jasně Miku, hned jsem tam." Ozvalo se ze sluchátka a za necelých deset minut už klepal na dveře mého pokoje.

"Pojď dál." Vyzval jsem ho. Byl jsem čím dál nervóznější.

"Ahoj Michaele, tak o co jde?" Řekl zvesela, ale hned se zarazil, svraštil obočí a zkoumavě se na mě zadíval. Musel by to na mně poznat snad i slepý, nervozita a obavy ze mě přímo sršely. Seděl jsem v křesle, všechny svaly napnuté a v klíně jsem si křečovitě svíral ruce až mi bělaly klouby. Do toho jsem si intenzivně kousal spodní ret, jak je mým zvykem.



"Hej chlape, stalo se něco?"

"Uhmm......ne...jen,..napadlo mě...mohl bys... mi na zítra zařídit návštěvu nemocnice?" Vysoukal jsem ze sebe a popravdě?....pocítil jsem úlevu, což jsem ani nečekal.

"Ježiš...wow jo, Miku! Konečně! Už jsem si myslel, že ti to budu muset navrhnout sám! Mám z tebe radost, ale řekni, co tak najednou?"

"No víš, mluvil jsem s Charlottou a pomohla mi ujasnit si pár věcí. Znáš ji přece jak je úžasná." Usmál jsem se.

"Jo Wayne...," potřeboval jsem to slyšet...."myslíš, ze je to dobrý nápad? Víš dlouho jsem nikde na veřejnosti nebyl tak....." špitl jsem na konci skoro neslyšně.

"Miku..neblbni, víš, že tě fanoušci milujou. A oni nikdy nepřestali, tomu věř!" Vyhrkl s očima navrch hlavy.

"A co děti?"... Pokračoval..."ty tě potřebují tak jako ty potřebuješ je. Jsi pro ně král fantazie, který jim může dopřát vše, co si ve svých hlavičkách vysní. Plníš dětské sny a..."

"No teď moc ne..." Poznamenal jsem se smutnou ironií. Jen se na mě zamračil a pokračoval.

"Jen si vzpomeň na jejich radost a nadšení, když jsi je navštívil, vzal do náruče, obdaroval hračkou.. nebo jen prováděl po neverlandu....nestojí to za to? Uz se tady fakt zavíráš moc dlouho, v tom má Charlotta teda pravdu." Na chvíli se odmlčel a já jsem vstřebával jeho slova. Najednou vymrštil paži před sebe a ukázal na mě prstem jako by si na něco vzpomněl.

"Jo a chtějí tě vidět, Miku! Tys to možná jeste nečetl, ale zrovna včera mi správce webovek říkal, že se ti tam vyrojilo hrozně moc vzkazů s touhou vidět te znova zpívat. Na turné, po celem světe. Chtějí tě! Zbožňujou tě pořád stejně! Nesmíš si myslet, že na tebe nekdo zanevřel, protože to není pravda."

Naklonil se ke mně a povzbudivě mi stiskl rameno.


"Půjdu zavolat do té nemocnice, dobře?" Řekl a usmál se zpoza svého velkého kníru.


Zmohl jsem se jen na mírné kývnutí hlavy. To co mi tady vyprávěl...nemohl jsem romu uvěřit. Ten pocit! Ten hřejivý náznak náklonnosti a naděje, který se mi rozlil po hrudi. Za očima se mi zase tlačily slzy, ale protentokrát slzy radosti plné přislibu lepších zítřků. Nyní jsem už byl plně odhodlaný. Wayne tomu ještě dopomohl, ale byl jsem rozhodnutý. Zitra půjdu do nemocnice, nakoupím plno hraček, obejdu všechna, úplně všechna dětská oddělení a..... pozvu děti k sobě na Neverland. Tak jako kdysi tolikrát předtím.



PS: Omlouvám se za zpoždění s kapitolkou, vůbec jsem nestíhala :(
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Jeana Jeana | Web | 12. května 2016 v 17:55 | Reagovat

Ahojky Kačí!:-* tak zaprvé se vůbec neomlouvej, za druhé to čekání stalo za to <3 moc se těším na Mikovu návštěvu nemocnice! Že by se tam s někým potkal a opravdu zas začal žít šťastný život? :-) upřímně jsem z Mika cítila tu ohromnou naději a novou chuť do života, když se pln nervozity vyznával Waynovi o svých plánech:-) doufám, že nás nenecháš dlouho čekat ;-)

2 Kačka Kačka | 12. května 2016 v 18:54 | Reagovat

[1]: Děkujuuu :-*!! Ty tvoje komentíky to je vždycky úplná koňská dávka motivace! :-D Díky za ni! Jsem ráda že to tak s Mikem prožíváš. :-)

3 Jeana Jeana | Web | 12. května 2016 v 19:30 | Reagovat

[2]: Pro tebe cokoli :D uprimne? ta motivace je vzajemna! :) a neprozivat to s Mikem? A ve tvy povidce? To bych byla padla na hlavu :D dost jsi me namotivovala, takze sedam a jdu psat dalsi kapitolku :)

4 Adelle Adelle | Web | 12. května 2016 v 20:28 | Reagovat

Super. Snad už bude Michaelovi jen a jen líp a tak nějak tuším, že v té nemocnici kohosi potká a nemyslím tím jen hromadu dětí. Kačko, skvělá kapitola. Umíš ty Michaelovy pocity opravdu dost dobře popsat.

5 Zuzy Zuzy | Web | 12. května 2016 v 21:44 | Reagovat

Tak jsem ráda, že Michael překonalk své špatné a melancholické období a díky bohu za Wayna, dokázal Mika povzbudit, dát mui energii, nebo aspoň jí v něm probudit tak, že se Mike rozsvítil jak vánční stromeček.. ta fotka je nádherná♥ Michaeli, počkej, až se na tebe nalepí dětičky, tak si je budeš chtít odvést domů jao suvenýr.. nepustily by tě ani na záchod :D

6 hanylen hanylen | 12. května 2016 v 22:51 | Reagovat

Bože, těch kapitol přibývá a já se musím omluvit za resty. Snažím se, ale díky zánětu spojivek to je bída. Tak prosím o trpělivost.  Michael snad už najde zase svůj úsměv - potřebuje opravdu jen povzbudit a chmury budou pryč. Je krásné vidět to na té fotce, tu změnu. To je skvělé. ;-)

7 Nikola Nikola | 13. května 2016 v 17:59 | Reagovat

Pěkná, i když trošku smutná kapitola. Věřím, že časem bude líp. :-)
Děkuji ti za další dílek povídky - těším se na pokračování. A omlouvat se nemusíš, je pochopitelné, že nemáš čas, já taky občas nestíhám a potom nevím, co dřív. :-)

8 Adelle Adelle | Web | 20. května 2016 v 8:01 | Reagovat

Kačí, kdepak se touláš? Já tu každý den hlídkuju a vyhlížím novou kapitolku. Asi toho máš teď hodně, doufám že jsi ale v pořádku a brzy se ukážeš ;-)

9 Kačka Kačka | 20. května 2016 v 9:18 | Reagovat

[8]: Já slibuju, že o víkendu snad kapitola bude :-) moc mě mrzí, že teďka nemám moc čas komentovat ani číst, ale já to všechno dożenu slibuju ;) je pravda že teď mě ve škole docela tlačí čas :-(

10 Anna-Marie Anna-Marie | E-mail | Web | 31. května 2016 v 2:28 | Reagovat

teda úplně se mi chce plakat, ty pocity, emoce...všechno je to TAK reálné - Miku, jasně, že je to dobrý nápad, děti tě potřebují a fanoušci nikdy nezradí :-)

11 Kačka Kačka | 2. června 2016 v 12:21 | Reagovat

[10]: No já mu to taky říkala! Nejvyšší čas aby se na ty nenávistné hajzlíky vyprdnul! ;-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama