Blog je ve výstavbě

Kapitola 3.

3. května 2016 v 6:00 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Moji milí,
v dnešním dílku se na chvíli vzdálíme z Neverlandu a do příběhu vstoupí nová postava :)

"Dobrý den, pane Erwoode." Pozdravila jsem vyššího muže středního věku a přijala jeho pozvání dál.

"Slečno Mansonová, vítám vás, pojďte dál."

Vešli jsme do domu a naše kroky směřovaly skrze krátkou předsíň do obývacího pokoje.
"Prosím udělejte si pohodlí," vybídl mě a rukou mi nabídl místo naproti sobě.
Posadila jsem se na hnědou koženou pohovku a nervózně se rozhlédla po pokoji. Byl skromně zařízený, ale útulný.

"Vaše paní není doma?" Zeptala jsem se jakoby mimochodem. A snažila se o tón, který by naznačoval čistě pracovní zájem.

"Ano, Mary přijede asi za půl hodinky. Volala že se moc omlouvá, ale musela prý ještě něco vyřidit v práci. Zatím si můžeme popovídat o Lucasovi." Odvětil a přešel na druhou stranu místnosti kde měl na komodě nachystány nějaké materiály.

Za půl hodiny. Dobře. Snažila jsem se nedat najevo nervozitu, ale uvnitř jsem se zase klepala. Klid Kristin, to zvládneš. Jsi tady kvůli místu asistentky jejich nemocného chlapce. Tu práci chceš a potřebuješ, tak se soustřeď pouze na to co mu chceš říct - tak jako sis to tolikrát zkoušela před zrcadlem. S mírně svraštělým obočím jsem skoro meditativně vydechla a poté vytáhla koutky úst do milého úsměvu.

"Dáte si něco k pití?"

"Oh...jen vodu, děkuji.

"Dobrá, chviličku strpení, hned vám ji donesu."
Odběhl do kuchyně a vrátil se za okamžik se džbánkem vody. Vděčně jsem svlažila suché hrdlo... Notak. O nic nejde. Je to jen jeho otec.

"Takže....," pokusila jsem se začít, "jaký je Lucasův nynější zdravotní stav?"
Všimla jsem si, jak jeho tvář posmutněla, když musel mluvit o nemoci svého jediného syna. I když musel tento rozhorov vést již mnohokrát, stále to pro něj bylo viditelně bolestivé. Jak by nebylo?

"Slečno Mansonová, v prvé řadě bych vám chtěl nesmírně poděkovat za to jak rychle jste mohla dorazit. Naše bývalá asistentka se vážně zranila a není již schopna se o Lukase dále starat. Nedoufali jsme, že se nám tak rychle někdo ozve." Dořekl, děkovně semknul rty a pokýval hlavou.

Kristin Mansonová Usmívající se

Nervozita ze mě trošku opadla. Zdál se milý a každopádně zdvořilý. To půjde.

"To je v pořádku a pro mě samozřejmé. Především mi jde vždycky o blaho dítěte." Snažila jsem se být profesionální a zároveň působit důvěryhodně.
Jen se na mě usmál a pokračoval.

"Lucas má metastázovanou rakovinu plic. Teď je jeho stav, zdá se, dobrý, ale je tady pořád riziko, že mu plíce začnou kolabovat nebo dojde ke komplikacím . Potřebuje celodenní dohled, který mu bohužel s mojí ženou nejsme schopni poskytnout. I kdybychom si to moc přáli, oba jsme v nedávné době přišli o práci, takže jsme v podstatě nuceni přijmout vše co se objeví, než se nám opět naskytne nabídka stabilní práce."
Oceňovala jsem jeho upřímnost s jakou mi objasnil jejich nelehkou rodinnou i finanční situaci.

"...Taky dál potřebuje pomoc při případné aplikaci kyslíkových lahví. " Odmlčel se a promnul si čelo. Scéna, která se přede mnou nyní odehrávala ve mně vzbuzovala bezmoc a zároveň potřebu pomoci. V tu chvili Lucasův otec vypadal jako že jej dostihla tíha vlastních myšlenek. Rozhodla jsem se mu to trošku ulehčit.

"Pane Erwoode...můžu se jít za Lucasem podívat? Ostatní můžeme probrat později, jestli chcete." Namítla jsem.

"To je skvělý nápad. pojďte, ukážu vám jeho pokoj." Odkaškal si a s vděčným úsměvem mi pokynul, abych jej nasledovala.
Zvedli jsme se a pan Erwood mě zavedl krátkou chodbou k dětskému pokoji. Stála jsem mu za zády, zatímco on pomalu otevíral dveře.

"Lucasi?" Slyšela jsem jak oslovil ticho v pokojíku, "víš jak jsem ti povídal o té paní co k nám měla přijít na návštěvu jako tvoje nová kamarádka? Tak je tady se mnou a chtěla by si s tebou popovídat." Otočil se a ustoupil ze dveří, čímž mi naznačil, abych pokračovala dál.

Vešla jsem do pokoje. Byla jsem trošku nervózní jak na mě bude Lucas reagovat, ale sotva jsem jej spatřila, píchlo mě u srdce a zaplavila mě obrovská lítost. Sotva třináctiletý chlapec seděl na posteli, v klíně velkou obrázkovou encyklopedii a zaujatě otáčel stránky. Jakmile jsem vešla, přestal a upřel na mě velké zelené oči. Zračila se v nich únava od vyčerpávající nemoci. Na první pohled jsem si všimla jak je bledý a pohublý. V celém obličeji mu tak vynikaly ony veliké oči a vystouplé lícní kosti. Od nosu mu vedly dvě průhledné hadičky, které jeho plicím dodávaly kyslík. Hnědé vlásky se mu tu a tam neposlušně vlnily kolem hlavy, byly ale nápadně matné. Nevím, co jsem čekala, ale byla jsem v rozpacích. Nechtěla jsem, aby to na mně bylo poznat, proto jsem se snažila o co nejpevnější hlas i když jsem cítila, jak se mi klepou ruce.

"Ahoj Lucasi." Pozdravila jsem jej a čekala na jeho reakci.
"
Ahoj" Odpověděl a nastalo ticho.

Jeho pohled byl tak prázdný. Postrádal tu obyčejnou dětskou radost nebo zvědavost.
Podívala jsem se na jeho otce a ten jen bezmocně pokrčil rameny.

"Takhle je to skoro pořád. Neusměje se jak je týden dlouhý. V poslední době je to čím dál horší." Řekl tlumeným hlasem.
Podívala jsem se zpět na Lucase, který se vrátil k prohlížení knížky.
V tom se ozvalo odemykání bytových dveří, Lucasova maminka se vracela z práce.
Konečně, pomyslela jsem si. Pan Erwood se na mě usmál a vyplížil se z pokoje přivítat a informovat svou manželku. Já a Lucas jsme osaměli.

"Copak to máš za knížku?" Zkusila jsem to znovu a přisedla si na okraj postele

"Encyklopedii zvířat. Dostal jsem ji k narozeninám od strejdy Marka." Odpověděl a já byla vyloženě šťastná za trošku delší větu, kterou ze sebe dostal.

"Ahá a jaká zvířátka máš nejraději?"

"Šimpanze."

"Tak to se na ně musíme někdy zajít podívat do zoo, chtěl bys?"
"Jo."
Sice by asi chtěl ale ani se neusmál. Přece musí byt něco co by mu vykouzlilo úsměv. Rozhlédla jsem se po pokoji. Možná by mu ani neuškodilo na čas změnit prostředí. Nejlepší by byl venkov, čerstvý vzduch, pryč od výparů z města.

"Ahoj broučku!" Lucasova maminka právě nakoukla do dveří.
"Dobrý den slečno Mansonová, jsem Mary Erwoodová, ale klidně mi tykejte. Přátelsky se usmívala a podávala mi ruku.

Nabídla mi pozvání na kavu a já svolila. Probrali jsme záležitosti týkající se mé náplně práce a dohodli se na denním režimu.
Hned zítra jdu s Lucasem do nemocnice na vyšetření. Tolik bych si přála, aby vše dobře dopadlo. Aby se mu udělalo lépe, těžko říct jestli se uzdraví. nebo aby aspoň na chvíli mohl zapomenout na svou nemoc a vedl bezstarostný život jako každé dítě.
Ale jak toho mám dosáhnout?

PS: Prosím, holky moje, neukamenujte mě za ten dosavadní smutek v příběhu. Když nad tím teďka tak přemýšlí, ujišťuji vás, že jsem psychicky naprosto zdravá a nemám žádné sebedestruktivní sklony, slibuju Mrkající. Mě prostě vždycky napadnou samé trágy, já nevím proč Smějící se ale bude líp Mrkající
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 hanylen hanylen | 3. května 2016 v 21:49 | Reagovat

Opravdu smutné, pravda. Ale věřím, že se to zlepší. A o co že vím, kdo pomůže? ;-)

2 Nikola Nikola | 4. května 2016 v 14:06 | Reagovat

I smutné příběhy jsou krásné. A je dar - tedy alespoň podle mě, když autor píše tyto věci tak, že to čtenáře chytne za srdce. Pár takových velice krásně a citlivě napsaných knížek mám a vždycky mě dojmou a něco si z nich vezmu - mám v knihovně tituly, na které opravdu jen tak nezapomenu, přesto se k nim ráda vracím.

3 Kačka Kačka | 4. května 2016 v 15:21 | Reagovat

[1]: no nech se překvapit :-)

[2]: Já se budu snažit :-)

4 Nikola Nikola | 4. května 2016 v 16:14 | Reagovat

[3]: To ani nemusíš - jde ti to moc pěkně. Však už jsem četla tvoje básničky, které se mi líbily. Teď už netrpělivě čekám, jak se to bude vyvíjet tady. :-) Myslím, že nakonec překvapíš - vždyť už jsem psala, že jsi svými básničkami, strčila kdekoho do kapsy - já je ráda čtu, ale to psaní už mi tak dobře nejde. :D A k něčemu delšímu - k povídkám - si neumím představit, že bych se co se blogu týká vrátila.

5 Jeana Jeana | Web | 6. května 2016 v 9:55 | Reagovat

Tak konečně! :-* prej nemám žádné sebedestruktivní sklony:-D ale ac je dosavadní příběh smutný, je v něm tolik lásky... Je to nádherné! Nemám slov. Neprosto skvěle napsané, děj mě strhává, čte se to samo a jsem plná těch smutných, ale zároveň ohromných pocitů plných naděje. Ten popis Lucase-boze, to bylo něco neuvěřitelnýho! Jak si prohlížel tu knížku... Úplně jsem cítila ten ledový klid, s jakým tak činil. A to nemluvím o Kristin, kterou ses mi trefila do vkusu-ze by to byla ona, kdo Michaela zachrání od jeho samotny a bolesti? Je to parádní! Nemám slov, hlavně piš :-* máš ohromnej talent!<3

6 Kačka Kačka | 6. května 2016 v 16:32 | Reagovat

[5]: Ty jsi takové zlatíčko! Děkuju ti moc moc. :-) To tak krásně zahřálo u srdíčka. ;-) Jsem nadšená, že se ti to líbí :-)

7 Jeana Jeana | Web | 6. května 2016 v 18:38 | Reagovat

[6]: Ale prdlačku, prosím tě...když je to pravda, proč bych to neřekla?:) nemáš vůbec zač děkovat :-*

8 Jeana Jeana | Web | 10. května 2016 v 21:43 | Reagovat

Kociiii, kdy bude dalsi dilek? :)

9 Kačka Kačka | 11. května 2016 v 9:12 | Reagovat

[8]: Snad dneska ;-) vůbec jsem to včera nestíhala.

10 Jeana Jeana | Web | 11. května 2016 v 9:23 | Reagovat

[9]: no tak šup šup, ať mám inspiraci :-D se po ty poslední kapitole nemůžu dokopat je psaní, úplně mě to vycucalo a jak jinak dobýt baterky než váma :-D :-*

11 Anna-Marie Anna-Marie | E-mail | Web | 31. května 2016 v 2:26 | Reagovat

neukamenuju, je to napsané totiž úplně dokonale, jen už doufám, že bude líp, i když si budu muset asi ještě hodně počkat. no a šimpanze...víme přesně, kde je to správné místo :-)

12 Kačka Kačka | 2. června 2016 v 12:19 | Reagovat

[11]: víme víme :-P

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama