Blog je ve výstavbě

Květen 2016

Kapitola 5.

22. května 2016 v 16:59 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Wayne vše zařídil a já jsem mohl začít chystat hračky pro děti a organizovat celou návštěvu přesně podle svých představ. Vždycky jsem se to snažil připravovat z větší části sám. Přijde mi to takové osobnější a naplňuje to mé srdce láskou.

Nyní jsem byl ale mnohem nervóznější.
Neobával jsem se přijetí dětí. Ty mě nikdy nezradily, nikdy nevyužily ani nezranily, s nimi jsem byl sám sebou a cítil z nich snad i určitý druh zbožňování.
Bál jsem se dalšího dne. Že se probudím a na stole bude výtisk novin s další zradou, dalšími lži, další bolestí.

Zatřepal jsem hlavou. Ne..nic takového se nestane. Musím se vzchopit, jak mi to vtloukali do hlavy oba mí drazí přátelé. Potřebuju být silný, už kvůli dětem, které navštívím. Které žijí svůj život v bolesti.
Všechno jsem snad tisíckrát zkontroloval, přeskládal a doplnil o kdejaké maličkosti a na Neverland se začal snášet soumrak.
Světýlka podél cest se pomalu rozsvěcovala, zahradníci odvezli poslední kolečka naplněná odstřihnutými větvičkami, zvířata v zoo se těšila z večerního krmení.

Seděl jsem na klavírní židličce a pozoroval tu venkovní hru světel skrze velké francouzské okno. Noc je jediná doba, kdy v Neverlandu vše utichne. Na druhou stranu právě ten klid ve mně často vyvolává smutek a mé srdce volá po jeho spřízněné duši.
Prohlížel jsem si stíny, které vrhaly stromy pod závojem světel a hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Jako by to vše byl odraz mého nitra. V noci vše nabývá odlišných, zastřených tvarů. Člověk se může obdivovat nádherným ornamentům větví, lamp, nebo soch a vždy vidí jen obrys. Pouhou konturu, pouhou schránku a může se pouze domnívat, co ta daná věc skrývá. To odkrývá až jitřenka, která prebírá vládu nad nocí.




Zvedl se vítr a lampička pověšená pod okapem se se zavrznutím rozhoupala. Škubl jsem sebou. Najednou jsem zatoužil pocítit chladný večerní vánek na vlastní kůži. Popadnul jsem dlouhý kabát a vešel do večerního Neverlandu. Šel jsem dlouho a větřík jemně laskal mou tvář, kterou jsem mu žádostivě nastavoval. Přesně tohle jsem potřeboval. Konečně po tolika dnech vypnout. Nad ničím nepřemýšlet, ničím se nestrašit a jen se nechat unášet na křídlech fantazie tohoto kouzelného místa.



Znáte to, když se tak moc zaberete do myšlenek až máte pocit, že žijete více ve své mysli nežli ve skutečném světě, a vůbec nevnímáte dění kolem. Z myšlenek mě vytrhnul poryv větru, který mi strhnul kapuci z hlavy. Zastavil jsem se a vzhlédnul. Musel jsem se nad sebou usmát. Přede mnou se tyčil můj milovaný strom. Jako by mě k němu přivedla nějaká neviditelná ruka. Automaticky, jako uz tolikrát předtím jsem vyšplhal nahoru do jeho široké koruny, kde jsem se usadil. Zavřel jsem oči a nechal se opájet zvuky noci a šumněním listí. S každým nádechem jako by se mi do žil vlévala nová síla a odhodlání. Všechny obavy ze mě rázem opadly. Nemůžu, prostě nemůžu se vykašlat na pomoc dětem, lidem ve světe, když vím, že je to potřeba, nutnost, že můžu některé věci ovlivnit a zlepšit! Když to, čím můžu zachránit i jeden život je láska! Taková samozřejmá věc! Nestojí člověka nic a přesto je penězi nevyčíslitelná. Je tak křehká, vzácná a přitom všední. A i přesto jsou někteří lidé schopni úmyslně zraňovat, vědomě zrazovat lásku!
Najednou se ve mně zvedla vlna odhodlání. I kdyby mě stokrát srazili na kolena vši tou špínou, budu pokračovat. Dělit se o lásku...musel jsem se zamyslet.


The Gving Tree

Najednou jsem zpozorněl a uvědomil si, že mé prsty vyťukávají do kmene stromu rytmus písně, jejíž melodie se mi vkrádala do mysli. Zavřel jsem oči a začal si ji potichu pobrukovat. Zvuky byly čím dál silnější a jasnější jako by mi je nějaký umělec sám hrál! Zprudka jsem otevřel oči.

"To je ono!" Vykřikl jsem, sešplhal ze stromu jak nejrychleji to šlo a uháněl černou tmou zpátky k domu. Vtrhl jsem do pokoje popadl první věc, která mi přišla pod ruku a pokryl jí smrští slov a veršů, které se mi honily hlavou.













.......







Je místo ve vašem srdci
a já vím že je to láska
a to místo by mohlo být o hodně jasnější
než zítřek
budete-li se opravdu snažit
nenajdete tam žádný důvod k pláči
na tom místě ucítíte
že tam není bolest nebo smutek

jsou cesty kterými se tam dostanete
pokud se budete dost starat o ty živé
vytvoříte malý prostor
vytvoříte lepší místo

vylečte svět
učiňte jej lepším místem
pro vás a pro mě
a veškerou lidskou rasu
lidé tam umírají
budete-li se dost starat
o ty živé
vytvoříte lepší místo
pro vás a pro mě
.....

jestli chcete vědět proč
je tam láska která neumí lhát
láska je silná
jen ona se stará o radostné dávání
když se budeme snažit uvidíme
že v této rozkošinemůžeme cítit strach nebo hrůzu
přestaneme existovat a začneme žít

potom přijde pocit že vždy
lásky je dost pro nás rostoucí
tak udělejte lepší svět
vytvořte lepší svět

......

a sen ve kterém jsme byli počati
odhalí radující se tvář
a svět ve který jsme jednou věřili
bude znovu zářit v přízni
tak proč stále přiškrcujeme život
zraňujeme tuto zemi
přibíjíme na kříž její duši
přestože je jasně vidět
že tento svět je nebeský
buď boží záře

mohli bychom létat tak vysoko
nenechme naše duchy nikdy zemřít
v mém srdci
cítím že jste všichni mí bratři
vytvořte svět beze strachu
společně budeme brečet slzy štěstí
uvidíte národy jak mění
jejich meče v radlice

mohli bychom se tam opravdu dostat
jestli jste se dost starali o ty živé
udělejte malý prostor
abyste udělali lepší místo

vylečte svět
učiňte jej lepším místem
pro vás a pro mě
a veškerou lidskou rasu
lidé tam umírají
budete-li se dost starat
o ty živé
vytvoříte lepší místo
pro vás a pro mě
....


Bylo něco málo po druhé hodině když jsem si se soustředěním svraštělým čelem pročítal popsaný ručník a část notového papíru. Znáte ten pocit, když se dlouho snažíte něco sdělit nebo popsat a stále nemůžete nalézt ta správná slova, potom jednou vezmete do ruky knihu a tam najdete napsáno to, co jste se snažili vyádřit celý život? Cítil jsem se podobně.
Se zatajeným dechcem mi zrak splýval po slovech přede mnou a připadalo mi, jako bych četl výčet mých myšlenek které ke mně připluly skrze verše odněkud z nebe.

Slastně jsem se natáhnul do kožešin a zašmátral v kapse pro diktafon. Zapnul jsem nahrávání, zavřel oči a nechal se vtáhnout do proudu tónů, které výcházely s mých rtů jako tichá melodie.

Kapitola 4.

12. května 2016 v 16:47 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Poté co jsem se takto konečně někomu svěřil, vyzpovídal a otevřel ze svého největšího strachu a vnitřních démonů....ulevilo se mi.
Jako kdyby spolu se slzami řinoucími se zpoza mých pevně semknutých víček odcházela tíha oněch slov. Bohužel, jednalo se pouze o ta slova. Ta těžká skutečnost tu byla stále.
Ale aspoň na chvíli jsem ulevil svým myšlenkám. Byl jsem Charlottě tak vděčný. Ne nadarmo se říká - sdílený smutek - poloviční smutek.

"Charlottko, diky. Vážím si toho a moc pro mě znamenáš."
Mírně se usmála a pohladila mě po tváři.

"Ale Miku. Je to pro mě samozřejmost. Bolí mě tě takhle vidět. Proto si myslím, že bys to měl udělat. Pozvi tady zase děti. Ne proto, abys ukázal médiím, že tě neskolí, ale především kvůli sobě. Nemůžeš se takhle trápit navěky. Zavolej Waynovi a řekni mu ať domluví návštěvu nemocnice."
Chytla mě za ruku a věnovala mi podpůrný pohled.

"Máš pravdu," šeptnul jsem, "zavolám mu." Dodal jsem odhodlaně

Její slova jako by mi vlila energii a odhodlání do žil. Sice jsem si při vyťukávání čísla šéfa mé ochranky připadal jako kdybych kráčel po tenkém ledě, ale cítil jsem, že to musím udělat.

"Ahoj Wayne. Přijď prosím ke mně. Potřebuji s tebou něco probrat."

"Jasně Miku, hned jsem tam." Ozvalo se ze sluchátka a za necelých deset minut už klepal na dveře mého pokoje.

"Pojď dál." Vyzval jsem ho. Byl jsem čím dál nervóznější.

"Ahoj Michaele, tak o co jde?" Řekl zvesela, ale hned se zarazil, svraštil obočí a zkoumavě se na mě zadíval. Musel by to na mně poznat snad i slepý, nervozita a obavy ze mě přímo sršely. Seděl jsem v křesle, všechny svaly napnuté a v klíně jsem si křečovitě svíral ruce až mi bělaly klouby. Do toho jsem si intenzivně kousal spodní ret, jak je mým zvykem.



"Hej chlape, stalo se něco?"

"Uhmm......ne...jen,..napadlo mě...mohl bys... mi na zítra zařídit návštěvu nemocnice?" Vysoukal jsem ze sebe a popravdě?....pocítil jsem úlevu, což jsem ani nečekal.

"Ježiš...wow jo, Miku! Konečně! Už jsem si myslel, že ti to budu muset navrhnout sám! Mám z tebe radost, ale řekni, co tak najednou?"

"No víš, mluvil jsem s Charlottou a pomohla mi ujasnit si pár věcí. Znáš ji přece jak je úžasná." Usmál jsem se.

"Jo Wayne...," potřeboval jsem to slyšet...."myslíš, ze je to dobrý nápad? Víš dlouho jsem nikde na veřejnosti nebyl tak....." špitl jsem na konci skoro neslyšně.

"Miku..neblbni, víš, že tě fanoušci milujou. A oni nikdy nepřestali, tomu věř!" Vyhrkl s očima navrch hlavy.

"A co děti?"... Pokračoval..."ty tě potřebují tak jako ty potřebuješ je. Jsi pro ně král fantazie, který jim může dopřát vše, co si ve svých hlavičkách vysní. Plníš dětské sny a..."

"No teď moc ne..." Poznamenal jsem se smutnou ironií. Jen se na mě zamračil a pokračoval.

"Jen si vzpomeň na jejich radost a nadšení, když jsi je navštívil, vzal do náruče, obdaroval hračkou.. nebo jen prováděl po neverlandu....nestojí to za to? Uz se tady fakt zavíráš moc dlouho, v tom má Charlotta teda pravdu." Na chvíli se odmlčel a já jsem vstřebával jeho slova. Najednou vymrštil paži před sebe a ukázal na mě prstem jako by si na něco vzpomněl.

"Jo a chtějí tě vidět, Miku! Tys to možná jeste nečetl, ale zrovna včera mi správce webovek říkal, že se ti tam vyrojilo hrozně moc vzkazů s touhou vidět te znova zpívat. Na turné, po celem světe. Chtějí tě! Zbožňujou tě pořád stejně! Nesmíš si myslet, že na tebe nekdo zanevřel, protože to není pravda."

Naklonil se ke mně a povzbudivě mi stiskl rameno.


"Půjdu zavolat do té nemocnice, dobře?" Řekl a usmál se zpoza svého velkého kníru.


Zmohl jsem se jen na mírné kývnutí hlavy. To co mi tady vyprávěl...nemohl jsem romu uvěřit. Ten pocit! Ten hřejivý náznak náklonnosti a naděje, který se mi rozlil po hrudi. Za očima se mi zase tlačily slzy, ale protentokrát slzy radosti plné přislibu lepších zítřků. Nyní jsem už byl plně odhodlaný. Wayne tomu ještě dopomohl, ale byl jsem rozhodnutý. Zitra půjdu do nemocnice, nakoupím plno hraček, obejdu všechna, úplně všechna dětská oddělení a..... pozvu děti k sobě na Neverland. Tak jako kdysi tolikrát předtím.



PS: Omlouvám se za zpoždění s kapitolkou, vůbec jsem nestíhala :(

Kapitola 3.

3. května 2016 v 6:00 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Moji milí,
v dnešním dílku se na chvíli vzdálíme z Neverlandu a do příběhu vstoupí nová postava :)

"Dobrý den, pane Erwoode." Pozdravila jsem vyššího muže středního věku a přijala jeho pozvání dál.

"Slečno Mansonová, vítám vás, pojďte dál."

Vešli jsme do domu a naše kroky směřovaly skrze krátkou předsíň do obývacího pokoje.
"Prosím udělejte si pohodlí," vybídl mě a rukou mi nabídl místo naproti sobě.
Posadila jsem se na hnědou koženou pohovku a nervózně se rozhlédla po pokoji. Byl skromně zařízený, ale útulný.

"Vaše paní není doma?" Zeptala jsem se jakoby mimochodem. A snažila se o tón, který by naznačoval čistě pracovní zájem.

"Ano, Mary přijede asi za půl hodinky. Volala že se moc omlouvá, ale musela prý ještě něco vyřidit v práci. Zatím si můžeme popovídat o Lucasovi." Odvětil a přešel na druhou stranu místnosti kde měl na komodě nachystány nějaké materiály.

Za půl hodiny. Dobře. Snažila jsem se nedat najevo nervozitu, ale uvnitř jsem se zase klepala. Klid Kristin, to zvládneš. Jsi tady kvůli místu asistentky jejich nemocného chlapce. Tu práci chceš a potřebuješ, tak se soustřeď pouze na to co mu chceš říct - tak jako sis to tolikrát zkoušela před zrcadlem. S mírně svraštělým obočím jsem skoro meditativně vydechla a poté vytáhla koutky úst do milého úsměvu.

"Dáte si něco k pití?"

"Oh...jen vodu, děkuji.

"Dobrá, chviličku strpení, hned vám ji donesu."
Odběhl do kuchyně a vrátil se za okamžik se džbánkem vody. Vděčně jsem svlažila suché hrdlo... Notak. O nic nejde. Je to jen jeho otec.

"Takže....," pokusila jsem se začít, "jaký je Lucasův nynější zdravotní stav?"
Všimla jsem si, jak jeho tvář posmutněla, když musel mluvit o nemoci svého jediného syna. I když musel tento rozhorov vést již mnohokrát, stále to pro něj bylo viditelně bolestivé. Jak by nebylo?

"Slečno Mansonová, v prvé řadě bych vám chtěl nesmírně poděkovat za to jak rychle jste mohla dorazit. Naše bývalá asistentka se vážně zranila a není již schopna se o Lukase dále starat. Nedoufali jsme, že se nám tak rychle někdo ozve." Dořekl, děkovně semknul rty a pokýval hlavou.

Kristin Mansonová Usmívající se

Nervozita ze mě trošku opadla. Zdál se milý a každopádně zdvořilý. To půjde.

"To je v pořádku a pro mě samozřejmé. Především mi jde vždycky o blaho dítěte." Snažila jsem se být profesionální a zároveň působit důvěryhodně.
Jen se na mě usmál a pokračoval.

"Lucas má metastázovanou rakovinu plic. Teď je jeho stav, zdá se, dobrý, ale je tady pořád riziko, že mu plíce začnou kolabovat nebo dojde ke komplikacím . Potřebuje celodenní dohled, který mu bohužel s mojí ženou nejsme schopni poskytnout. I kdybychom si to moc přáli, oba jsme v nedávné době přišli o práci, takže jsme v podstatě nuceni přijmout vše co se objeví, než se nám opět naskytne nabídka stabilní práce."
Oceňovala jsem jeho upřímnost s jakou mi objasnil jejich nelehkou rodinnou i finanční situaci.

"...Taky dál potřebuje pomoc při případné aplikaci kyslíkových lahví. " Odmlčel se a promnul si čelo. Scéna, která se přede mnou nyní odehrávala ve mně vzbuzovala bezmoc a zároveň potřebu pomoci. V tu chvili Lucasův otec vypadal jako že jej dostihla tíha vlastních myšlenek. Rozhodla jsem se mu to trošku ulehčit.

"Pane Erwoode...můžu se jít za Lucasem podívat? Ostatní můžeme probrat později, jestli chcete." Namítla jsem.

"To je skvělý nápad. pojďte, ukážu vám jeho pokoj." Odkaškal si a s vděčným úsměvem mi pokynul, abych jej nasledovala.
Zvedli jsme se a pan Erwood mě zavedl krátkou chodbou k dětskému pokoji. Stála jsem mu za zády, zatímco on pomalu otevíral dveře.

"Lucasi?" Slyšela jsem jak oslovil ticho v pokojíku, "víš jak jsem ti povídal o té paní co k nám měla přijít na návštěvu jako tvoje nová kamarádka? Tak je tady se mnou a chtěla by si s tebou popovídat." Otočil se a ustoupil ze dveří, čímž mi naznačil, abych pokračovala dál.

Vešla jsem do pokoje. Byla jsem trošku nervózní jak na mě bude Lucas reagovat, ale sotva jsem jej spatřila, píchlo mě u srdce a zaplavila mě obrovská lítost. Sotva třináctiletý chlapec seděl na posteli, v klíně velkou obrázkovou encyklopedii a zaujatě otáčel stránky. Jakmile jsem vešla, přestal a upřel na mě velké zelené oči. Zračila se v nich únava od vyčerpávající nemoci. Na první pohled jsem si všimla jak je bledý a pohublý. V celém obličeji mu tak vynikaly ony veliké oči a vystouplé lícní kosti. Od nosu mu vedly dvě průhledné hadičky, které jeho plicím dodávaly kyslík. Hnědé vlásky se mu tu a tam neposlušně vlnily kolem hlavy, byly ale nápadně matné. Nevím, co jsem čekala, ale byla jsem v rozpacích. Nechtěla jsem, aby to na mně bylo poznat, proto jsem se snažila o co nejpevnější hlas i když jsem cítila, jak se mi klepou ruce.

"Ahoj Lucasi." Pozdravila jsem jej a čekala na jeho reakci.
"
Ahoj" Odpověděl a nastalo ticho.

Jeho pohled byl tak prázdný. Postrádal tu obyčejnou dětskou radost nebo zvědavost.
Podívala jsem se na jeho otce a ten jen bezmocně pokrčil rameny.

"Takhle je to skoro pořád. Neusměje se jak je týden dlouhý. V poslední době je to čím dál horší." Řekl tlumeným hlasem.
Podívala jsem se zpět na Lucase, který se vrátil k prohlížení knížky.
V tom se ozvalo odemykání bytových dveří, Lucasova maminka se vracela z práce.
Konečně, pomyslela jsem si. Pan Erwood se na mě usmál a vyplížil se z pokoje přivítat a informovat svou manželku. Já a Lucas jsme osaměli.

"Copak to máš za knížku?" Zkusila jsem to znovu a přisedla si na okraj postele

"Encyklopedii zvířat. Dostal jsem ji k narozeninám od strejdy Marka." Odpověděl a já byla vyloženě šťastná za trošku delší větu, kterou ze sebe dostal.

"Ahá a jaká zvířátka máš nejraději?"

"Šimpanze."

"Tak to se na ně musíme někdy zajít podívat do zoo, chtěl bys?"
"Jo."
Sice by asi chtěl ale ani se neusmál. Přece musí byt něco co by mu vykouzlilo úsměv. Rozhlédla jsem se po pokoji. Možná by mu ani neuškodilo na čas změnit prostředí. Nejlepší by byl venkov, čerstvý vzduch, pryč od výparů z města.

"Ahoj broučku!" Lucasova maminka právě nakoukla do dveří.
"Dobrý den slečno Mansonová, jsem Mary Erwoodová, ale klidně mi tykejte. Přátelsky se usmívala a podávala mi ruku.

Nabídla mi pozvání na kavu a já svolila. Probrali jsme záležitosti týkající se mé náplně práce a dohodli se na denním režimu.
Hned zítra jdu s Lucasem do nemocnice na vyšetření. Tolik bych si přála, aby vše dobře dopadlo. Aby se mu udělalo lépe, těžko říct jestli se uzdraví. nebo aby aspoň na chvíli mohl zapomenout na svou nemoc a vedl bezstarostný život jako každé dítě.
Ale jak toho mám dosáhnout?

PS: Prosím, holky moje, neukamenujte mě za ten dosavadní smutek v příběhu. Když nad tím teďka tak přemýšlí, ujišťuji vás, že jsem psychicky naprosto zdravá a nemám žádné sebedestruktivní sklony, slibuju Mrkající. Mě prostě vždycky napadnou samé trágy, já nevím proč Smějící se ale bude líp Mrkající