Blog je ve výstavbě

POVÍDKA: Ještě jedna šance - Kapitola 1.

19. dubna 2016 v 19:40 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance

Zdravím vás, moji milí!

Tadáááá!
Dneska vám přináším premiérový díl své povídky a vlastně i povídky na mém blogu vůbec. Přiznávám, že jsem docela nervní jít takhle poprvé s kůží na trh Smějící se Když jsem si zakládala blog, neměla jsem vůbec v plánu povídku o Michaelovi psát, protože jsem si na to i netroufla. Smějící se Ale, světe div se...přišel nápad a chuť psát...znáte to, a v prosinci jsem začala psát. Usmívající se Původním plánem bylo zveřejnit povídku až bude kompletně dopsaná, abych se vyvarovala jejímu nedokončení..aléé Smějící se bohužel s mým psacím tempem a nedostatkem času, by to bylo možná až bych byla v důchodu.
Takže teď mám náskok před vámi deset kapitolek a vynasnažím se psát jak jen to bude možné. Tedy samozřejmě záleží na tom, jestli se vám povídka bude alespoň trošku líbit.Usmívající se Budu moc ráda, když mi budete zanechávat vaše názory v komentících. Usmívající se První kapitolka je poměrně kratší, zkuste to brát jako takový úvod - prolog povídky.

Teď už k samotnému ději. Možná bude trošičku trvat než se povídka pořádně rozjede, ale snad se bude líbit. Kdysi jsem se čas od času pokoušela něco spáchat, ale nikdy to nebylo nic dlouhého. Ještě bych chtěla říct, že je možné, že některé události budou časově celkově posunuté do dřívější doby a něco určitě nebude sedět. Snad vám to nebude proti srsti, ale zase přece jenom, v povídce je naštěstí možné všechno. A technická...budou se střídat úhly pohledu vyprávění. Usmívající se

Přeju vám příjemné čtení! Usmívající se

Seděl jsem na schodech malého, na bílo natřeného dřevěného altánku v Neverlandu a pomalu se dostával do čím dál větší melancholie. Ač je zde podzim pokaždé stejně barevný a krásný....vzduch teplý a hřejivý.... v mém nitru jako by se to všechno obracelo v protiklady.

Ach Neverland, místo kde se sny stávají skutečností, ale který pro mě již dávno přestal být pravým a bezpečný domovem. Připadám si, jako kdybych seděl někde v kukaňce za sklem a svůj život pozoroval jen jako tichý divák. Jako kdyby moje mysl zamrzla na jednom bodě a nemohla se posunout dál, zatímco tělo pokračovalo v bezduchém životě.
Závidím stromům jejich schopnost obrody. Jejich listy umírají ve své nejkrásnější podobě. A na jaře se objeví nové, plné síly života a svěžesti kterou naplní vzduch kolem sebe a vlijí novou energii do žil.
Musel jsem přimhouřit oči před paprskem, který si ke mně našel cestu skrze listí třepotající se ve větru. Sklonil jsem hlavu aby mi klobouk ochránil tvář. Celý život žiju ve stínu, doslova. Avšak metaforicky? Ani omylem.



Zhluboka jsem se nadechl. Kam jsem to nechal svůj život dojít? Je to všechno má vina? Můžu si za to sám? Ale co jsem udělal špatně? Vzpomněl jsem si jak to tady kdysi bývalo veselé a v nitru se mi ozvala ona hluboká rána. Zavřel jsem oči a viděl spousty šťastných a skotačících dětí. Když mohly alespoň na okamžik zapomenout na své nemoci. A to krásné upřímné jiskření v očích! Právě po jejich přítomnosti mé srdce prahne a teskní nejvíce.
Zanedlouho to bude skoro rok od jejich poslední návštěvy...mé nitro sevřela ledová ruka beznaděje a před očima mi opět jako už tolikrát proběhlo všechno znova.
Zase jsem seděl v soudní lavici a odpovídal na naprosto absurdní otázky.
"Když jste byl s dětmi o samotě, vzrušovalo vás to?"
Pevně jsem semknul víčka a snad poprvé zvítězil nad slzami.

"Tati?"

Otevřel jsem oči a přede mnou stála Paris. Měla na sobě oranžový svetřík s šedými tepláčky, které ale nyní měly pěkně zelená kolínka, což napovídalo tomu, že s Princem zase pěkně dováděli. Bože, jsem ti tak vděčný za to že mám to štěstí být otcem. Nedokážu si představit, kdybych tady byl úplně sám. To oni, krom mých milovaných fanoušků jsou ti, pro které žiji.
Usmál jsem se na ni.

"Copak je beruško? Zase jsi utekla Melanii? Víš, že se bude zlobit." Řekl jsem s úsměvem na rtech.

"Jo, viděla jsem tě jak tu jsi sám. Zase jsi smutný tati? Ty jsi taky se mnou když jsem smutná. Tak jsem přišla, ať nejsi sám. "
Skousnul jsem si ret. Je tak neskutečně vnímavá na svůj věk. Jak jsem si mohl myslet, že ji obalamutím.

"Pojď ke mně zlatíčko," řekl jsem a roztáhl paže.
Sedla si mi na klín a objala mě.

"Copak jste s Princem vyváděli?" Zeptal jsem se.

"Pouštěli jsme draka, ale Melanie s ním nechtěla utíkat a Princovi to nešlo. Půjdeš nám s ním pomoct?" Upírala na mě svá veliká očka.

"Ale to víš že jo, pojď. " Vstal jsem, chytil ji za ruku a společně jsme odcházeli na malou loučku kde Princ právě zápasil s provázkem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Zuzy Zuzy | Web | 19. dubna 2016 v 20:33 | Reagovat

jééé, povídečka! To jsem moc ráda, že bude co číst.. jsem za ni mic vděčná i když začíná Michaelovým smutkem, který je tak hmatatelný!!  Jo a víš co Kačko? shodly jsme se i  na jméně Melaniie :-) taky mi tam za pár kapitol přibude postava s tímto jménem.. ;-) je je tam ještě jedna kapitolka jdu na ni..

2 Zuzy Zuzy | Web | 19. dubna 2016 v 20:34 | Reagovat

[1]: Jé tak není, nevím kam jsm to koukala.. ale co, třeba brzy bude viď?? Jsem zvědavá co bude dál.. ♥

3 Kačka Kačka | 19. dubna 2016 v 20:54 | Reagovat

[1]: Jsem moc ráda že jsi ráda! :-D Z počátku je pravda, že bude povídka možná trošku smutná, ale ode dna se přeci nejlépe odráží! :-) Na Melanie jsem teda zvědavá! Doufám, že to nebude žádná neplechu delající żenština :-D Melanie v mé povídce se jenom tak okrajově mihla ;-). Další dílek bude jak to půjde. :-)

4 Zuzy Zuzy | Web | 19. dubna 2016 v 21:03 | Reagovat

[3]:NA TU MOJÍ SI POČKÁME CCA TAK do 40 KAPITOLY :-) a máš pravdu,až se Mike odrazí to bude fičáááák!!! :-D

5 hanylen hanylen | 19. dubna 2016 v 21:20 | Reagovat

Tleskám moc, to je skvělé. Krásný úvod a citlivý. Je to jako by ses na dálku dotýkala Michaelovy duše a ta k tobě promlouvala. Vím, že je to opravdu těžké, tak ti držím palce aby se ti dařilo tak pokračovat. Je zvláštní, že jsme dostaly tak trochu stejný námět - podzim v Neverlandu do další kapitoly. Nechápu, čím to je, ale vážně, přísahám, neopisovala jsem :-D  :-)

6 Kačka Kačka | 19. dubna 2016 v 22:31 | Reagovat

[5]:  Děkuju mooc :-) Musím souhlasit, že je to hrozně zvláštní pocit snažit se popsat co Michael prožívá a vcítit se do něj. Je to takové osobní. :-)
Už se moc těším!

7 Adelle Adelle | Web | 21. dubna 2016 v 11:42 | Reagovat

Ahoj Kačko,

doporučení na tvůj blog jsem dostala od Zuzy a právě jsem dočetla první kapitolku tvého příběhu. Je to neskutečně věrohodné. Asi právě díky tomu, čemu si Michael v životě musel projít, věřím, že tak jak jsi popsala jeho pocity a smutek nad utichlým Neverlandem, tak tak se skutečně někdy cítil. Už teď se těším na další díl a jak to celé bude pokračovat. A pokud budeš mít čas a chuť, budu ráda, když mrkneš i na můj blog. Také píšu...:)

8 Nikola Nikola | 21. dubna 2016 v 14:14 | Reagovat

Už když jsi psala, že budeš psát, jsem byla zvědavá, jak to dopadne. :-) A podle mě, to dopadlo dobře. První kapitoly se píší vždycky nejhůř - já jsem se vždycky musela nějak přenést přes prvních deset, někdy i víc než se mi psalo líp. Důležité je, abys měla inspiraci - abys věděla, o čem chceš psát a ono to potom jde samo. :-)
Já jsem začala psát víc až díky blogu. Je sice pravda, že ne všechno je s Michaelem, ale většina ano. Zpětně jsem nejvíc zklamaná z té poslední - což byl jeden z důvodů, proč jsem s tím přestala. Ale důvodů je víc - není také pro koho psát a hlavně nemám inspiraci. Věřím však, že tohle tvůj problém nebude - bude se ti jistě dařit a tvá první povídka, rozhodně nebude poslední.
Těším se na další kapitolu - ač to začalo smutně, vypadá to slibně. :-)

9 Kačka Kačka | 21. dubna 2016 v 14:29 | Reagovat

[7]: Děkuji moc :-)
PS: zrovna jsem dohltala první tři dílečky a povídka je úžasná! Máš tam moje komentiky. ;-)

10 Kačka Kačka | 21. dubna 2016 v 14:32 | Reagovat

[8]: Jo to máš pravdu, že ty první kapitoly jsou těžší a jdou pomaleji :) nějakou takovou kostru děje mám tak doufám, že to vyjde a děkuji moc :)

11 Nikola Nikola | 21. dubna 2016 v 14:50 | Reagovat

[10]: Časem to bude určitě lepší, uvidíš. :-)

12 Jeana Jeana | Web | 27. dubna 2016 v 19:54 | Reagovat

No neneeeeeee! Kačí, ty jsi borec! Konečně to přišlo, Tvá první povídka! Jeežiš, jakou já mám radost, že jsi ten krok skutečně udělala a jak říkáš "šla s kůží na trh". Normálně mě z toho prvního dílu zamrazilo, především v moment, jak se v duchu vracel zpátky do soudní síně. To ve mně regulerně hrklo, úplně jak kdybych byla já ta osoba, jíž soudce zpovídá. Jsem na to celé zvědavá:) jinak krásné metafory -  Jejich listy umírají ve své nejkrásnější podobě; a slovní obraty v prvních dvou odstavcích ala sedět za sklem jako tichý divák, nitro se mi obracelo v protiklady. Jen tak dál, těším se! :)

13 Kačka Kačka | 27. dubna 2016 v 20:20 | Reagovat

[12]: Ježiiiš děkuju mooc jsi zlatá!

14 Anna-Marie Anna-Marie | E-mail | Web | 31. května 2016 v 2:22 | Reagovat

Tak konečně! Jsem ráda, že máš už i ty svůj kouzelný příběh, do kterého nás budeš snad pravidelně pouštět a zavádět a který nás bude uchvacovat :-) doženu všechny kapitolky, neboj. Musím říct, že tahle je jako pohlazení po duši, ale vážně, nádherně milý díl, roztomilá Paris, co ještě nerebeluje, jako teď a Mike, no dokonalý taťka. Krása, krása, jen tak dál. Tuhle povídku si zamiluju, to vím už teď. :-)

15 Kačka Kačka | 2. června 2016 v 12:15 | Reagovat

[14]: Děkuju moc :-) snad tě nezklamu :-D a jsem moc ráda že jsi se zase objevila :-)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama