Blog je ve výstavbě

Kapitola 2.

26. dubna 2016 v 16:05 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Zdravíčko!
Mám pro vás další dílek. Moc vám děkuji za milé přijetí povídky a vynasnažím se, aby se vám příběh líbil. Usmívající se


Následující dny se i to modré nebe zatáhlo a vystřídala jej stereotypní a pochmurná šeď. Znáte to když se počasí přesně odráží ve vaší náladě. Nebo nálada v počasí? Každopádně jsem už ani neměl chuť vycházet ven.

Seděl jsem zabořený v kožešinách před postelí, zády se o ni opíral a jen tak si čmáral svoje myšlenky na papír. Mohl bych už vydat knihu úvah v depresích. Líně jsem se podíval na hodiny, které neúnavně tikaly na protější zdi.
Půl druhé...hmm, Charlotta už na mě jisto jistě netrpělivě čeká s obědem. Zhluboka jsem si povzdechl. Většinou moje stavy melancholie doprovázela i absolutní nechuť a averze vůči jídlu. Důsledkem toho bylo, že jsem se celé dny, naprosto bez nálady, energie a sebemenšího zájmu o cokoliv jen líně válel v pokoji
.



Charlotta je zdejší kuchařka. Skvělá kuchařka. A taky je pro mě jako druhou matkou. Na první pohled sice působí jako menší generál, což o to ona je pokud někdo nechá kusek od večeře, ale v jádru je to citlivá a chápavá duše. Kolikrát mi už dělala vrbu když jsem se potřeboval vymluvit a kolikrát mi pomohla.
Tu se bez varování rozrazily dveře a mezi futry stála právě ona.

"Ahoj Charlotto, jak se máš? doufám že máš lepší náladu než já" zamumlal jsem.

"Michaeli a dost. Dost dost dost. Měsíc? Dobře. Ale už stačilo." Začala se čertit a přistoupila ke mně.
"Podívej se na sebe. Takhle to přece nemůžeš dělat. Nemůžeš se prostě zavřít před světem."

"Proč ne?" Namítnul jsem nesmyslně, přesto že jsem si v podstatě mohl odpovědět sám.

"Protože se ztrácíš před očima a jsi bledej jako smrt. Potřebuješ taky kyslík! A vůbec máš to tu jak v katakombě!" Vyhrkla, přistoupila k oknu a prudce rozhrnula těžké závěsy.
Proud světla mě oslnil natolik že jsem si musel zakrýt oči.

"Ale noták Charlotto je to nutné?" Zakňoural jsem zpoza dlaní.

"No to si piš. Takže drahoušku, zvedej se, odcházíme do jídelny a to si piš že do sebe dostaneš aspoň jednen lívanec."
Začal jsem tedy neochotně nutit své tělo k pohybu. Připadal jsem si jako malý předškoláček, kterého jeho babička nutí aby vstával do školky.

Sesunul jsem se tedy po schodech do jídelny a zasednul k talíři plnému lívanců s borůvkami.... hned jsem věděl, že do sebe nedostanu ani kousek. Začal jsem házet po Charlottě psí oči a omluvné pohledy. Ta si jen povzdechla, beze slova odložila utěrku a sedla si vedle mě.

"Tak Miku co se děje? " Zeptala se a já byl za to vlatně rád. Potřeboval jsem se někomu světit, někomu se vyzpovídat ze svého strachu.



"Ach Charlotto, právě že se tady neděje vůbec nic. Cítím se tak osaměle. Víš, samota mi nevadí, tu si dokážu i užít. Ale osamělost je hrozná...příšerná." Vjel jsem si prsty do vlasů a lokty se opřel o stůl.
"Chybí mi tady děti. Chápeš? Chybí mi to naplnění z jejich radosti. Z možnosti pomoct a podělit se o to co dělá šťastným mě. Ta jejich bezprostřednost, upřímnost a smích, který mě vždycky nabil energií"
Odmlčel jsem se abych potlačil narůstající knedlík v krku. Charlotta jen tiše poslouchala a povzbudivě mě hladila po paži.

"Jenže...já..," snažil jsem se pokračovat, ale hlas se mi začal lámat. Pod víčky jsem ucítil tlak a horké slzy si našly cestu ven jedna za druhou. Ani jsem se nesnažil je skrýt. U ní jsem se cítil bezpečně jako s vlastní matkou.
"Já se bojím, chápeš?" Pokračoval jsem a můj hlas se začal zvyšovat ve snaze odolat zužujícímu se prostoru v hrdle.
"Mám strach! Chápeš tu absurditu? Já se bojím udělat věc o které jsem přesvědčen, že je správná! O které Bůh řekl že je správná! Nemám sílu čelit další zradě! Charlotto proč?! Proč se mi tohle všechno stalo? Já potřebuju dělat lidi šťastnými, potřebuju uzdravovat svět, děti, naději světa!"

Všechno jsem ze sebe vysypal a uvědomil si pravdivost a tíhu těch slov. Obrátil jsem svůj vyčerpaný pohled na Charlottu, která, i když se snažila, nezakryla své slzy. Dívala se na mě s bolestí ve tváři.

"A taky...já nechci být tak sám, Charlotto." Vydechl jsem a náhle jsem pocítil strašnou slabost. Charlotta se ke mně naklonila a sevřela v láskyplném náručí. A já začal intenzivněj smáčet její kuchařskou zástěru.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Adelle Adelle | Web | 26. dubna 2016 v 16:54 | Reagovat

To je tak smutné!!Chudák Michael. Tolik mi to přijde skutečné, ale zatím mohu jen doufat, že brzy zase pro Michaela zasvitne slunce a taky že Charlotta nebude jedinou dámskou postavou příběhu :D

2 Kačka Kačka | 26. dubna 2016 v 17:51 | Reagovat

[1]: Uvidíš v příštím  díle :-P

3 Adelle Adelle | Web | 26. dubna 2016 v 18:36 | Reagovat

[2]: Super!! A další kapitolka bude kdy, opět v úterý, nebo dříve? :-D?

4 Zuzy Zuzy | Web | 26. dubna 2016 v 19:41 | Reagovat

Jak ráda bych Mikovi nabídla náruč, aby se vyplakal, je mi ho tak líto jak se trápí, brouček náš.. dokonale popsané niterné pocity..  a ano, doufám, že najde pokud možn co nejdřív, něhoho, spíš nějakou :-) spřízněnou dušičku v ženském provedení. Kdybys Kačko nikoho pro Mika nesehnala, tak já se hlásím!!! :-D

5 Kačka Kačka | 26. dubna 2016 v 20:14 | Reagovat

[3]: jojo asi zase v úterý ;-)

[4]: Děkuji Zuzyyy :-) Kdyby se dotyčný nedejbože nemohla dostavit dám ti vědět ;-)

6 Zuzy Zuzy | Web | 26. dubna 2016 v 21:01 | Reagovat

[5]: Díky, jsi hodná, ale vědět, kde se mrška ukrývá, jdu jí odklidit ze scény  :-D a Mike je můůůůůj !! 8-)

7 Jeana Jeana | Web | 27. dubna 2016 v 20:03 | Reagovat

No...tak ti pěkně děkuju, mám akorát depku! :-D skvěle napsaný. Až se přiznám, že jsem to musela číst na vícekrát, abych nenabírala. Netrap nám ho :) perfektní spisovatelská práce.

8 Kačka Kačka | 27. dubna 2016 v 20:24 | Reagovat

[7]: Juvaa už jsi nám chyběla! :-) děkuju moc opravdu :) nebooj bude líp ;-)
PS: jak já tě miluji! Zmerčila jsem kapitolkuuu jdu na ni! :-D Boží boží!

9 Jeana Jeana | Web | 27. dubna 2016 v 20:27 | Reagovat

[8]: Hhhh, jak vždy říkám : Já se vrátím, a se mnou (někdy) příjde i další díl :-D samozřejmě to říkám v žertu :) ani nevíš, jak mě mrzí, že s Váma nemůžu trávit víc času, protože mi to pracovní diář úplně nedovolí. Ale když tam mám skulinku, hned se vše snažím napravit :) takže neboj, jsem tu pořád, jen levituju opodál :D :D :D

10 Jeana Jeana | Web | 27. dubna 2016 v 20:29 | Reagovat

[8]: no to musí bejt líp :) miluju, když se Mike směje - směju se taky. Ale teď má depku...takže bych správně měla mít taky ještě depku, ale naopak mám strašnou radost, že ses dala do psaní a že se to takhle hustěkrutopřísně vyvíjí :)

11 hanylen hanylen | 27. dubna 2016 v 20:55 | Reagovat

Páni, Kačko, to je doslova mrazivý díl. Skvěle napsané. Asi tak nějak se musel Michael opravdu cítit. Hele, ať se nebojí a vyjde ven, tohle musí překonat. Věřím, že se dlouho trápit nebude a nahraješ mu nějakou vzpruhu. Hmm, tak to je nás v depkách víc.
P.S.
Výstižné obrázky báječně to včechno dokreslují. :-)  ;-)

12 Kačka Kačka | 27. dubna 2016 v 21:31 | Reagovat

[9]: O to větší euforie nastává když nastane ona skulinka a ty se nám zjevíš :-D. No a když je to ještě s kapitolou jako bonus, to vždycky trvá pár minut než se mi zklidní radostný záchvat :-P

[10]: Ale nee nedepkovat. Já jsem zase nadšená z tvých komentiku úplně mě to hřeje u srdíčka :-)

13 Kačka Kačka | 27. dubna 2016 v 21:34 | Reagovat

[11]: Ale božínku! Druhá kapitola a všichni mi tady depkujete O_O to jsem nechtěla kočky moje.
Já snad začnou místo toho psát pohádky :-D musím přiznat že kdysi si ze mě kamarád dělal srandu že všechny moje hlavní postavy si procházely velkými životními strastmi a tak dále. No nevím :-)
A děkuju moc za pochvalu :-)

14 Jeana Jeana | Web | 27. dubna 2016 v 22:55 | Reagovat

[12]: hhh, i ty radostny zachvate :) nechval dne pred vecerem :D az si to prectes, tak mozna zas tak radostna nebudes :D

Neboj, i tak hodlam jit spat :D jen to bylo pomerne silny se do toho Mika vzit. orpavdu vyborne popsane ;) :-P

15 Kačka Kačka | 27. dubna 2016 v 23:17 | Reagovat

[14]: Dočteno! Máš tam komentik. To prostě nejde být nenadšena 8-O
A děkuju :-)

16 Nikola Nikola | 2. května 2016 v 15:38 | Reagovat

Tak ti teda pěkně děkuju. :D Já bych spíš taky potřebovala povzbudit a ne se tu málem rozbrečet - dnes jsem přečetla šest kapitol Dánské dívky a docela jsem si pobrečela - já říkala, že na konci tak krásného a silného příběhu budu brečet, a ty mi ještě přidáš! :-) Ale uznávám, že to bylo pěkně napsáno. Takže se těším na další kapitolu - bude veselejší?

17 Anna-Marie Anna-Marie | E-mail | Web | 31. května 2016 v 2:24 | Reagovat

Tyy jo, tak tady jsem si vyloženě sedla na zadek z toho, cos napsala. Popis úžasný a ty Michaelovi emoce, myslím, že mu vážně mluvíš z duše. Přesně tohle si představuji, že by řekl. Je to...prostě páni, poklona.

18 Kačka Kačka | 2. června 2016 v 12:17 | Reagovat

[17]: Kočko mojee! To já si sedám na zadek z komentáře :-) jsem ráda že se ti to líbí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama