Blog je ve výstavbě

More than friends, less than lovers

2. srpna 2017 v 7:05 | Kačka |  Básničky
Zdravím vás moji milí,

dneska tady mám trošku něco osobního. Je to už snad rok co jsem naposledy napsala nějakou báseň. A jak že se to říká? Že nejlépe se člověku píše o vlastních citech a z vlastních zkušeností? Aspoň tedy já to tak mám.
Kdysi jsem četla že jedním znakem dospělosti je napsat milostnou báseň. Tak tady je ta má....

More than friends, less than lovers

... nádech...
... výdech...
...znovu nádech...
...a jako tolikrát se marně snažím potlačit vzpomínku.

Na tvůj úsměv zářící v opálené tváří,
dech otírající se o mé hrdlo,
silné paže rozrážející vodu ve sluneční záři
a ráno objímající mé lačnící tělo.

Tělo toužící po každém doteku
oči prahnoucí po jediném pohledu
duše chvějící se při tichém slůvku,
které zašeptáš v polibku.

Nejistota je prý krásná,
ale je to vražedkyně všech mých snů.
Bojím se, že nebudu ta šťastná,
ač jsem to neslyšela přímo z tvých rtů.

Slzy mi nestékají po tvářích,
zrak neupírám tupě do prázdna,
přesto žal mám zapsány v očích,
když píšu báseň sama, bezradná....

Nepláču...
slzy ale hledej v řádcích
směju se...
smíchem uvězněným v nářcích.

Jak moc bolí nářek ze zamilování?
Z citu, kterému se tak bráním?
Jak dlouho vydržím to odmítání?
Když už teď jsem si jistá svým selháním.

Jak moc na tom záleží?
To ukáže pouze čas.
Mě myšlenky jsou přítěží,
v hlavě mám tě zas a zas...
 

Z deníčku absolventa II - MATURITA

18. června 2017 v 21:09 | Kačka |  Z deníčku absolventa
Zdravíčko 😊

Dneska je to přesně 24 dní od okamžiku kdy jsem úspěšně odmaturovala!.....Uuufff....

Když si vzpomenu jak vypadaly poslední dny před, ještě teď se mi orosí čelo 😂.
Příprava mi začala v podstatě až 1. května. Och...neee... mé utopistické plány "budu se učit už od září" opravdu nevyšly. Za zmínku ovšem stojí, že z velké části to bylo i nárokama naší školy. Překvapilo mě, že ač nám všichni slibovali volnější druhé pololetí a u mnoha kamarádů z jiných škol to tak opravdu bylo, u nás se snad ještě poslední týden v dubnu psaly pololetní práce z matematiky.

Jediným mým štěstím tedy bylo, že můj den D vyšel až na poslední maturitní týden. Jinak bůhví jak by to vlastně všechno dopadlo. 😁 Takhle se teda musím trošku pochlubit že moje výsledné hodnocení zkoušky z dospělosti jsou samé jedničky 🙂.

Ale byla to dřina jako blázen!! 😂 Bohužel nepatřím mezi ty šťastné obdarované lidi, kteří si otázku přečtou jednou a jsou za vodou. To vuuubec 😁

Tři týdny mého života tedy vypadaly tak, že jsem měla budíček v 6.50 a od půl osmé už jsem měla zaražený zadek u stolu. Zvedla jsem jej zhruba kolem desíti večer. A tak to šlo po celou dobu. Nakonec mi to ale přineslo zasloužené ovoce. 😊

A z čeho že jsem maturovala?
Angličtina, čeština
Fyzika
Biologie

I při takové přípravě se mi ale ona mrška nervozita nevyhnula. To prostě přijde na každého. A bez mučení přiznávám, že se moje příprava se neobešla bez pár slzavých údolíček. Smějící se

Naštěstí to ale všechno moc moc dobře dopadlo a po tom všem se mi neskutečně ulevilo! Smějící se

A co teď dál?
Měla jsem obrovské štěstí, protože jsem se po celé roky snažila o co nejlepší známky a to se mi nakonec vrátilo tím, že jsem se vlezla do průměru 1,10, při kterém jsem mohla zažádat o prominutí příjmací zkoušky na medicínu. A ono to vyšlo a dostala jsem se na medicínu do Ostravy kam jsem původně chtěla asi nejvíce. Usmívající se Tento pátek jsem ještě jela na příjmačky do Brna, chtěla jsem si to zkusit. Píšu zkusit, protože jsem sice plánovala, že po maturitě sednu a prostě pojedu a busu se zase učit, aleeee..znáte to. Dostali jste se na svoji vysněnou školu, nemáte tedy motivaci se dýle učit a navíc máte za sebou dosti náročnou maturitu co se týká učení.

A na studium medicíny se začínám opravdu těšit. Bude to opravdu hodně náročné a moc bych si přála to všechno zvládnout a vím, že pro to udělám maximum.

Teď si ovšem užívám ony dokonléé nejdelší prázdniny a těším ze všech zážitků těch, které mi ještě přinesou.

A vám všem přeji příjemný start do nového týdne!

Vaše Kačka

Z deníčku absolventa

11. června 2017 v 17:17 | Kačka |  Z deníčku absolventa
Připravte se, vstávám z mrtvých...!

...no dobře, to byl jen vtípek na odlehčení situace Smějící se

samozřejmě vás všechny moc mooc ZDRAVÍM!!!!
HOLKY MOJEE!!

Aaach...po takové době! Styď se Kačeno!
Začala bych asi tíím, jak se máte vy? To totiž byl ten prvotní impuls, proč jsem zase zavítala sem zpátky na blog. Styyskalo se mi.."smrk"... A tím končííme s dojááčkama! Smějící se
Co je novéého? Prosím prosím nějaká hodná duše zasvěťte mě do aktuálního dění. Kdo se objevil kdo se ztratil, co máte v plánu vy?

Snad se na mě moc nezlobíte Překvapený. Ta neaktivita měla pochopitelně své důvody. Postupně se tady chci o tom rozepsat, ale už z názvu vyplýva, že to byla hlavně maturitka. Mám totiž neskutečnou potřebu to s někým sdílet, zanedlouho se i dozvíte proč. Takže bych postupně chtěla uveřejnit pár aktualitek a informací.

Zatím se mějte moc krásně!

vaše (Thriller zombík) Kačka
 


Kapitola 7.

23. srpna 2016 v 14:13 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Zdravím vás, moji milí Líbající po dloouhé době. I když sama nesnáším, když mi někdo připomíná, že konec prázdin se blíží, bohužel je tomu tak. Já jsem se tedy již navrátila - bohužel - z mého ráje na Šumavě do reality Ostravy. Když jsem tam, tak vůbec nemám myšlěnky na něco jako je internet a podobně. Tamní sepjetí s přírodou je až ohromující. Samozřejmě, že jsem tu a tam na vaše blogy jukla, ale ve většině případů jen jako tichý divák Usmívající se. Ale světe div se, kapitola je na světě Překvapený. Po přidání minulého dílu jsem měla trošku smíšené pocity. Pokud se někdo v ději povídky ztrácíte napište mi buď do komentářů nebo na mail a já vám to objasním Mrkající. Nechci moc dělat žádné ankety jako "mám pokračovat ve psaní", protože to píšu jak pro vás, tak ale hlavně pro sebe. Protože mě to svým způsoem baví, určitou ást mojí mysli to naplňuje a přináší radost a útěk z reality. Takže v psaní...ve svém tempu (snad časem rychlejším)....budu pokračovat Mrkající Miluju váás!!



*****

Nad Neverlandem se rozednívalo. Sluníčko pomalu rozehřívalo lístky stromů, jeho zář se odrážela na hladině jezírka a mírný větřík svědčil o dalším nádherném nastávajícím dni.
Ale něco se přece jen změnilo. V něčem měl dnešní den být jiný. Citlivý muž, tolikrát zklamaný, zrazený, nepochopený, se rozhodl dnešním dnem vypustit ze svého srdce tolik milující lásky, citu a pochopení, která v něm i přes to všechno nezahořkla a, jak znovu zjistil, jen nabývala na síle. Dnešním dnem se rozhodl neohlížet se snad za svým roztrhaným nitrem a zraněným srdcem. Toužil opět spatřit ve tvářích dětí onu radost a světlo, které zahojí a pohladí jeho jemnou, citlivou duši. Věděl, ze tohle je jeho poslání a zároveň zdroj životní energie. Věřil totiž v uzdravení světa a kdyby mohl, tak by se pro trpící děti rozdal do posledního dechu.
Dnes nad Neverlandem nezářilo pouze slunce, ale především laskavé, milující srdce.

První ranní paprsky si našly cestu skrze těžké závěsy. Mírně jsem nakrčil obočí a zamžoural. Po dlouhé době jsem prospal celou noc klidným spánkem. Sám jsem se podivil blaženému pocitu, který se mi rozléval na hrudi. Měl jsem obavy z pochybností, ale nic se nedostavilo.
Posadil jsem se na posteli a rukou si prohrábnul vlasy. Znovu jsem si vybavil události posledních dní. Stalo se mnoho změn navenek i nepostřehnutelných, ale pro mě životně důležitých. Stále mě dojímalo, když jsem si vzpomněl co všechno pro mě mí nejbližší přátelé udělali. V podstatě to byla jejich zásluha, že jsem se po tak dlouhé době rozhoupal sebrat všechnu odvahu a zbavit se své odmítavé bubliny. Pod silou myšlenek jsem cítil, jak se mi dojetím tlačí slzy do očí. Už jsem nedoufal. Můj zrak spočinul na velikých starodávných hodinách naproti postele. Za tři hodinky mam domluvenou návštěvu v nemocnici. Při té představě se mi bezděčně na rtech vyloudil úsměv. V mém těle stále proudila prazvláštní směs pocitů, kterou jsem nebyl schopen identifikovat. Jedno jsem ale věděl jistě. Neskutečně jsem se těšil.

"Nazdar Miku," zvolal na mě Wayne zvesela sotva jsem se objevil v kuchyni. S úsměvem jsem mu pozdrav oplatil, ale jakmile jsem přistoupil blíž, zamračil se a zkoumavě zabručel zpoza velkého kníru. "Že bych se včera opil a nevěděl o tom?...nebo už mi slábne zrak?" Nechápavě jsem se uchechtl až jsem se zakuckal.


"Eh...Cože?"

"No se na sebe podívej, svítíš jako celý lampiónový průvod!" Začal se chechtat, ale pak se ke mně přiblížil a naoko výhružně zamumlal: "Že se Michael nahoře zabarikádoval v posteli a ty jsi jen dvojník? Přiznej se nebo ti sním lívance!" To už jsme se rozesmáli oba až mi slzely oči. "Jo a abych nezapomněl, Charlotta ti vzkazuje, že jestli zase neposnídáš, budeš si týden vařit sám s MOU pomocí." Volal za mnou zatímco jsem se mlsně rozhlížel po kuchyni a nabíral si na talíř hojnou porci oblíbených lívanců. Potom jen mručivě dodal, "Takže pokud nechceš mit na krku hladomor..." a pobaveně si usrkl z hrníčku kávu. Hodil jsem po něm dotčeným pohledem a názorně si namazal livanec marmeládou, abych mu předvedl své kulinářské umění. Bylo úžasné sledovat jak se proměnila nálada v Neverlandu. Zastyděl jsem se, když jsem si uvědomil, že to všechno mám vždycky na svědomí já. Pokud nepočítám to, že když chytnu záchvat smíchu, strhnu s sebou většinu lidí v okruhu půl kilometru, to samé často platívalo i obráceně.
S chutí, jakou už dlouho ne, jsem nedočkavě zhltnul celou snídani, abych měl ještě čas vše doladit.



"Měj se Charlotto a užij si den!" Vtiskl jsem jí polibek na tvář a krátce ji objal. Přišla mě vyprovodit až ven před dům, kde už čekali členové ochranky. Potom jsem nastoupil do auta. Záměrně však ne do limuzíny, nýbrž do černého SUV. Nechtěl jsem mít za sebou zase kolonu senzacechtivých novinářů jako obvykle a poslouchat jejich všetečné, otravné dotazy. Stejně se tomu asi nevyhnu - bohužel.

***

"Ach Wayne, to je tak báječné. Už jsem tomu snad nevěřila....tolik jsem se o něj bála. Hlavně poslední dobou, vypadal hrozně." Prohodila Mikova kuchařka a decentně popotáhla nosem. "Jo, máte pravdu Charlotto. Je jak vyměněny." Dodal a musel se usmát při vzpomínce na jejich rozhovor a dobírání u snídaně. "Musí být ale pořád opatrný, vypadá teď sice šťastný jako kdysi, což o to, on teď je, ale oba víme, jak málo stačí a vrátí se zpátky do té svojí bezduché ulity." Odmlčel se. "Hmm...kruci, možná by to chtělo občas ženskou." Zamyšleně se podrbal na čele. "Furt si stěžuje jak je sám." Charlotta se na něj podívala se svraštěným obočím. "Jo, já vim, i mně to říkal, ale to není jak upéct koláč. Jemu nemůžeš někoho jen tak "dohodit"." Usmála se. "Ale né, to ani nechci," šibalsky se usmál. "V tomhle je mooc vybíravý a já nejsem zrovna...."dohazovačka"... Jen tak uvažuju!" Zasmál se.
"Jo, to máš pravdu." Poplácala Charlotta statného bodyguarda pobaveně po ramenouazdar Miku," zvolal na mě Wayne zvesela sotva jsem se objevil v kuchyni.
"Tak co Wayne, jedeš s námi?" Vystrčil Mike nedočkavě hlavu z okýnka. "Čemu se tam vy dva smějete? Doufám, že ne mně?" Dodal s úsměvem.
"Ale né, neboj, už jdu." Křikl Wayne a spěšně se obrátil k Charlottě.
"Každopádně cítím...věřím....že se blýská na lepší časy. Mějte se hezky, ahoj" Dodal a po vzoru Mika, vtiskl postarší ženě pusu na líčko. Ta ho se smíchem praštila do prsou a vzápětí už obě auta odjížděla směr Los Angelská nemocnice.


***

Skoro celou cestu jsem promlčel zabrán do svých úvah a vzpomínek. Vybavoval jsem si
tvářičky dětí z různých nemocnic, ve
kterých jsme kdysi taky udělali návštěvu. Na mysl mi vyvstanula vzpomínka na jednoho chlapce s nemocnými jatry. Ach ano...Farkhas! Pamatuju si, že tehdy jsem byl jako nějaký fanatik. Nevědomky jsem se ušklíbl. Zbantoval jsem celou organizaci Heal The World, jejíž zaměstnanci a mí přátelé, mi potom vyprávěli, že měli obavy, že začnu osobně obcházet nemocnici za nemocnicí, oddělení po oddělení a hledat vlastnoručně vhodná játra. Nakonec se ale naštěstí našla! A ten malý andílek může dál žít. Musím mu zavolat, chtěl bych vědět, jak se mu daří. Mohl bych ho pozvat do Neverlandu, přemítal jsem.

"Prosím tě, Miku, kde zase jsi? Usmíváš se jak svatý obrázek." Dloubnul mi Wayne do kolene vrátil mě tak zpátky do auta, až jsem sebou cuknul.

"Co?...Jo, ale nic....přemýšlím." Podotknul jsem a zadíval se z okna. Už se začínaly objevovat první vilky na okraji města a v tu chvíli ve mně začala hlodat nervozita. Snažil jsem se ten protivný pocit zahnat, ale Wayne to na mně stejně poznal. "Hej Miku, v pohodě?" Zeptal se mě s obavou v hlase a očima kroužil po mé zaťaté pěsti.



"Hmm..." zamumlal jsem a prudce pokýval hlavou. Pak jsem se párkrát zhluboka nadechl. "Jo, bude to dobrý." Snažil jsem se, aby to znělo přesvědčivě. Nechtěl jsem vypadat jako slaboch. Občas mě to už i vytáčelo. Obcas jsem na to všechno byl ale prostě krátký."

"Vzal sis s sebou už ty pozvánky? " Zeptal se, aby změnil směr mých myšlenek. "Jo, pár jich mám." Usmál jsem se na něj. Moc dobře věděl o mém záměru pozvat do Neverlandu zase děti. Moc dobře věděl, co to pro mě znamená a taky o mých obavách když jsme to spolu mnohokrát rozebírali. Proto se mu po mé odpovědi na tváři doširoka roztáhl úsměv. "Miku, to je skvělý! Dneska jsi samé příjemné překvapení...nejprve ty lívance...pak toto." Naoko vážně přednášel výčet věcí, pak stočil svůj pohled na mě a oba jsme vyprskli smíchy. "Ale do hajzlu!" Zaburácel najednou a znechuceně upíral svůj pohled ven z okýnka.

Povytáhnul jsem obočí a zadival se jeho směrem. Auto zrovna míjeli nemocnici, aby mohlo zatočit ke vchodu pro zaměstnance, kde jsme vždycky zastavovali, abochom předešli případnému rozruchu. Tentokrát jsme se návštěvu nemocnice o to více snažili utajit před veřejností. Při pohledu z okna jsem ale hořce polknul. Na parkovišti se tísnila zhruba desítka novinářských aut a před hlavním vchodem se pohyboval dav překřikujících se novinářů.


"Jak se to sakra dostalo ven?" Rozhodil Wayne rukama a vztekle praštil do dveří.

Kapitola 6.

13. července 2016 v 15:11 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Zdravím vás Jacksonky Usmívající se, tak mám pro vás konečně to trestuhodně dlouhé době kapitolku a zrovna v této se budeme muset obejít bez Mika tak snad se vám to i tak bude líbit. Slibují, že v dalším díle, na kterém už pracuju, se nám ale vrátí v plné síle a snad i s lepší náladou? Smějící se


Ráno jsem zaparkovala před domem Erwoodů. Se zvláštním pocitem kolem žaludku jsem zazvonila u dveří a vzápětí mi otevřela Lucasova maminka. Přes její rameno jsem zahlédla v kuchyni už sedícího Lucase, jak se neposedně vrtí na židli.
Na Maryino vybídnutí, se kterou jsem si včera, stejně jako s jejím mužem, potykala, jsem vešla dál.

V podstatě ihned jsem si nemohla nevšimnout napjaté atmosféry, která se vznášela kolem. Ani jsem se nemusela na nic ptát. Mary mě rovnou vzala kousek stranou.
S otázkami v očích jsem jí visela na rtech.

"Lucas měl dnes v noci další dusivý záchvat." Vypravila ze sebe. "Byl ale silnější než obvykle. Málem jsme už volali sanitku." Dodala smutně.Sevřela mě úzkost.

"Ach Mary.....bude to dobré, uvidíš," uklidňovala jsem ji i sebe a přitom jsem věděla, jak malá pravděpodobnost na uzdravení nebo jen zlepšení tady je.

Vrátila jsem se za Lucasem do kuchyně a snažila se, aby na mě nebylo poznat jak mě předešlý rozhovor zasáhl.

"Ahoj, tak pojď, pojedeme. Maminka říkala, že když budeš statečný, můžeme se potom stavit do cukrárny, co říkáš?" Vybídla jsem ho.
Snažila jsem se Lucase aspoň trošku povzbudit.

Ve své praxi jsem pracovala jako asistentka u mnoha nemocných dětí a snad pokaždé se mi podařilo je nějakým zpusobem povzbudit a alespoň na chvíli rozveselit. Proto mě píchlo u srdce, když se na mě Lucas zadíval svýma velkýma očima, pod kterýma nyní zely fialové kruhy vyčerpání, sesunul se pomalu ze židlemi a za pochodu jen skoro nezúčastněně prohodil:
"Jo, no tak třeba můžeme...."
Copak tomuhle klučinovi bylo už úplně zapovězeno se usmívat?

Povzdechla jsem si a vydala se za ním do auta.
Po celou cestu do nemocnice Lucas mlčel. Výjimkou bylo pouze když jsem se na něco zeptala. To se mi pak dostalo jednoslovné odpovědi a následovalo opět zaryté mlčení. Nepřítomným pohledem sledoval míhající se krajinu za oknem a já se tu a tam snažila zachytit jeho výraz ve tváři, abych se pokusila z něj aspoň něco vyčíst. Připadala jsem si jako kriminální psycholog, co se snaží vytvořit profil zločince na základě jeho mimických pohybů při výslechu.
Když už mě to ticho začalo pořádně znervózňovat, plácla jsem první věc, co mě napadla.

"Jaký zákusek máš nejradši?" Nadhodila jsem zvesela.
Ale odpovědi se mi nedostalo. Zahleděla jsem se na jeho tvář ve skle okénka a v odrazu jsem spatřila lesk slz. Hrklo ve mně. Zajela jsem autem ke krajnici a vypnula motor.

"Copak se děje Lucasi, není ti dobře?" Začala jsem jemně.

Žádná odpověď.

"Tak bolí tě něco?"

Lucas stočil svuj uplakaný pohled na své ruce spočívající v klíně a hlasitě popotáhnul nosem. Instinktivně jsem se nahnula na sedadlo pro kabelku a vylovila z ní kapesníčky.

"Na, tu máš utři si ty hrachovky, vůbec to takovému velkému klukovi nesluší, a pověz, co se děje?" Podala jsem mu přátelsky kapesníček a trpelivě vyčkávala. Po chvilce opravdu spustil sám.

"Bojím se." Špitnul téměř neslyšně a začal se kousat do rtu.

Bože, mohlo mi to dojít, svraštila jsem nad sebou obočí. Snad každé dítě se bojí doktorů.

"Ale, prosím tě, není se čeho bát. Maminka mi říkala, že pan doktor Adkins je moc hodný. Moje maminka mi vždycky říkala, že strach má velké oči, takže..."

"Ale já nemám strach z pana doktora." Vzlyknul Lucas a pevně semknul rty. To me překvapilo.

"A čeho se teda bojíš?"

Místo odpovědi začal Lucas intenzivně plakat, načež mu jeho plíce za tu námahu uštědřily hojnou dávku kašle. Když se uklidnil, poprvé za celý náš rozhovor se na mě podíval.

"Bojím se, že se naši rozvedou." Odvětil a hlasitě polknul.

Zůstala jsem na něj zírat. Tak tohle bych nečekala snad ani ve snu. Ale jak ho to napadlo vždyť u nich doma vypadá všechno v pořádku!

"Jak jsi na to prosím tě přišel?

"Skoro každý den se hádají a ja se bojím, že je to kvůli mně. Ja se doktorů nebojím", pokračoval odvážně, "Maminka mi říkala, že tam chodím proto, aby mi pomohli a že když budu statečný, uzdravím se. Takže se snažím se jich nebát, protože když budu zdravý, naši se nerozvedou." Odpověděl a koukal na mě velkýma nevinnýma zelenýma očima.

Musela jsem se držet, abych nezačala plakat taky. Ten malý nemocný drobeček i ve své těžké nemoci myslí jen na to, aby se jeho rodiče měli rádi a zůstali rodinou.

"Ale Luky, to vůbec není pravda.....pojď ke mně." Přetáhla jsem si ho na klín a sevřela v náručí.

"Takhle na to nemůžeš myslet. To tak někdy bývá, že se rodiče pohádají, ale určitě se mají moc rádi a už vůbec se nehádají kvůli tobě, slyšíš?" Setřela jsem slzy z dětských tvářiček a on mě obejmul kolem krku.

"Myslíš, že ne? " zašeptal.

"Určitě" vydechla jsem a vtiskla mu pusu do vlasů.

V tu chvíli jsem cítila jak se ta nedůvěřívá zeď mezi námi zbortila.
Zbytek cesty jsme strávili v tichosti, ale něco se přece jen změnilo. Na rtech nás obou se slunil hřejivý úsměv značící důvěru a přátelství.

Omlouvám se a jak to bude dál?

2. července 2016 v 14:56 | Kačka |  Ostatní
Moje milé Jacksonky,

kaju se, kaju se, kaju se....Plačící

V prvé řadě Vám patří má obrovská omluva za tak dlouhou neaktivitu. Důvodem byl pro mě náročný konec školního roku. To ovšem neomlouvá to, že jsem o sobě nedala ani vědět. Za to se velmi stydím a moc mě to mrzí.

Musí to vypadat, že jsem na vás úplně zapomněla a že je mi to tady všechno lhostejné. Není to pravda. Michaela mám stále a navždy budu mít hluboko v srdíčku stejně jako vás všechny, které jsem tady prostřednictvím blogů poznala. Řeknu vám i narovinu to, že mám teď tak trošičku zamotané a zmatené období sama se sebou. Možná tomu moc nerozumíte, ale já se s tím nějak snad popasuju. Tiše doufám, že jste na mě ještě úplně nezapomněly a nezlobíte se moc. 25. června jsem na Vás všechny moc myslela a na Mika samozřejmě, hezky jsem si doma zavzpomínala a vlastně pomalu oslavila svoje první "výročí" coby Mikova fanynka. Usmívající se

Co se blogování týka, určitě chci pokračovat. Jak jsem koukala mám u vás všech pěkné restíky a těším se až je doženu...hlavně u povídek! Usmívající se
Když už jsem to nakousla, co s tou mojí... moc bych si přála a chtěla ji dokončit. Momentálně mi ale chybí taková ta jiskřička a náboj do psaní. Spoléhám na to, že se akorát podepsal ten stresík posledcních školních týdnů a postupně to vyprchá a objeví se nový náboj.
Prázdniny budu mít letos docela nabité ale doufám že se nějaký ten čas najde, budu se snažit...
Napiště mi jaké vy budete mít prázdniny a kam vyrážíte Usmívající se

Nosím vás v srdíčku a nikdy nepřestanu a i když nejsem delší dobu aktivní pořád tady v pozadí jsem a pořád se od Michaela učím Usmívající se
Ještě jednou se omlouvám a snad se brzy ozvu už s něčím třeba povídkovým?

Vaše Kačka

Kapitola 5.

22. května 2016 v 16:59 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Wayne vše zařídil a já jsem mohl začít chystat hračky pro děti a organizovat celou návštěvu přesně podle svých představ. Vždycky jsem se to snažil připravovat z větší části sám. Přijde mi to takové osobnější a naplňuje to mé srdce láskou.

Nyní jsem byl ale mnohem nervóznější.
Neobával jsem se přijetí dětí. Ty mě nikdy nezradily, nikdy nevyužily ani nezranily, s nimi jsem byl sám sebou a cítil z nich snad i určitý druh zbožňování.
Bál jsem se dalšího dne. Že se probudím a na stole bude výtisk novin s další zradou, dalšími lži, další bolestí.

Zatřepal jsem hlavou. Ne..nic takového se nestane. Musím se vzchopit, jak mi to vtloukali do hlavy oba mí drazí přátelé. Potřebuju být silný, už kvůli dětem, které navštívím. Které žijí svůj život v bolesti.
Všechno jsem snad tisíckrát zkontroloval, přeskládal a doplnil o kdejaké maličkosti a na Neverland se začal snášet soumrak.
Světýlka podél cest se pomalu rozsvěcovala, zahradníci odvezli poslední kolečka naplněná odstřihnutými větvičkami, zvířata v zoo se těšila z večerního krmení.

Seděl jsem na klavírní židličce a pozoroval tu venkovní hru světel skrze velké francouzské okno. Noc je jediná doba, kdy v Neverlandu vše utichne. Na druhou stranu právě ten klid ve mně často vyvolává smutek a mé srdce volá po jeho spřízněné duši.
Prohlížel jsem si stíny, které vrhaly stromy pod závojem světel a hlavou se mi honilo tisíce myšlenek. Jako by to vše byl odraz mého nitra. V noci vše nabývá odlišných, zastřených tvarů. Člověk se může obdivovat nádherným ornamentům větví, lamp, nebo soch a vždy vidí jen obrys. Pouhou konturu, pouhou schránku a může se pouze domnívat, co ta daná věc skrývá. To odkrývá až jitřenka, která prebírá vládu nad nocí.




Zvedl se vítr a lampička pověšená pod okapem se se zavrznutím rozhoupala. Škubl jsem sebou. Najednou jsem zatoužil pocítit chladný večerní vánek na vlastní kůži. Popadnul jsem dlouhý kabát a vešel do večerního Neverlandu. Šel jsem dlouho a větřík jemně laskal mou tvář, kterou jsem mu žádostivě nastavoval. Přesně tohle jsem potřeboval. Konečně po tolika dnech vypnout. Nad ničím nepřemýšlet, ničím se nestrašit a jen se nechat unášet na křídlech fantazie tohoto kouzelného místa.



Znáte to, když se tak moc zaberete do myšlenek až máte pocit, že žijete více ve své mysli nežli ve skutečném světě, a vůbec nevnímáte dění kolem. Z myšlenek mě vytrhnul poryv větru, který mi strhnul kapuci z hlavy. Zastavil jsem se a vzhlédnul. Musel jsem se nad sebou usmát. Přede mnou se tyčil můj milovaný strom. Jako by mě k němu přivedla nějaká neviditelná ruka. Automaticky, jako uz tolikrát předtím jsem vyšplhal nahoru do jeho široké koruny, kde jsem se usadil. Zavřel jsem oči a nechal se opájet zvuky noci a šumněním listí. S každým nádechem jako by se mi do žil vlévala nová síla a odhodlání. Všechny obavy ze mě rázem opadly. Nemůžu, prostě nemůžu se vykašlat na pomoc dětem, lidem ve světe, když vím, že je to potřeba, nutnost, že můžu některé věci ovlivnit a zlepšit! Když to, čím můžu zachránit i jeden život je láska! Taková samozřejmá věc! Nestojí člověka nic a přesto je penězi nevyčíslitelná. Je tak křehká, vzácná a přitom všední. A i přesto jsou někteří lidé schopni úmyslně zraňovat, vědomě zrazovat lásku!
Najednou se ve mně zvedla vlna odhodlání. I kdyby mě stokrát srazili na kolena vši tou špínou, budu pokračovat. Dělit se o lásku...musel jsem se zamyslet.


The Gving Tree

Najednou jsem zpozorněl a uvědomil si, že mé prsty vyťukávají do kmene stromu rytmus písně, jejíž melodie se mi vkrádala do mysli. Zavřel jsem oči a začal si ji potichu pobrukovat. Zvuky byly čím dál silnější a jasnější jako by mi je nějaký umělec sám hrál! Zprudka jsem otevřel oči.

"To je ono!" Vykřikl jsem, sešplhal ze stromu jak nejrychleji to šlo a uháněl černou tmou zpátky k domu. Vtrhl jsem do pokoje popadl první věc, která mi přišla pod ruku a pokryl jí smrští slov a veršů, které se mi honily hlavou.













.......







Je místo ve vašem srdci
a já vím že je to láska
a to místo by mohlo být o hodně jasnější
než zítřek
budete-li se opravdu snažit
nenajdete tam žádný důvod k pláči
na tom místě ucítíte
že tam není bolest nebo smutek

jsou cesty kterými se tam dostanete
pokud se budete dost starat o ty živé
vytvoříte malý prostor
vytvoříte lepší místo

vylečte svět
učiňte jej lepším místem
pro vás a pro mě
a veškerou lidskou rasu
lidé tam umírají
budete-li se dost starat
o ty živé
vytvoříte lepší místo
pro vás a pro mě
.....

jestli chcete vědět proč
je tam láska která neumí lhát
láska je silná
jen ona se stará o radostné dávání
když se budeme snažit uvidíme
že v této rozkošinemůžeme cítit strach nebo hrůzu
přestaneme existovat a začneme žít

potom přijde pocit že vždy
lásky je dost pro nás rostoucí
tak udělejte lepší svět
vytvořte lepší svět

......

a sen ve kterém jsme byli počati
odhalí radující se tvář
a svět ve který jsme jednou věřili
bude znovu zářit v přízni
tak proč stále přiškrcujeme život
zraňujeme tuto zemi
přibíjíme na kříž její duši
přestože je jasně vidět
že tento svět je nebeský
buď boží záře

mohli bychom létat tak vysoko
nenechme naše duchy nikdy zemřít
v mém srdci
cítím že jste všichni mí bratři
vytvořte svět beze strachu
společně budeme brečet slzy štěstí
uvidíte národy jak mění
jejich meče v radlice

mohli bychom se tam opravdu dostat
jestli jste se dost starali o ty živé
udělejte malý prostor
abyste udělali lepší místo

vylečte svět
učiňte jej lepším místem
pro vás a pro mě
a veškerou lidskou rasu
lidé tam umírají
budete-li se dost starat
o ty živé
vytvoříte lepší místo
pro vás a pro mě
....


Bylo něco málo po druhé hodině když jsem si se soustředěním svraštělým čelem pročítal popsaný ručník a část notového papíru. Znáte ten pocit, když se dlouho snažíte něco sdělit nebo popsat a stále nemůžete nalézt ta správná slova, potom jednou vezmete do ruky knihu a tam najdete napsáno to, co jste se snažili vyádřit celý život? Cítil jsem se podobně.
Se zatajeným dechcem mi zrak splýval po slovech přede mnou a připadalo mi, jako bych četl výčet mých myšlenek které ke mně připluly skrze verše odněkud z nebe.

Slastně jsem se natáhnul do kožešin a zašmátral v kapse pro diktafon. Zapnul jsem nahrávání, zavřel oči a nechal se vtáhnout do proudu tónů, které výcházely s mých rtů jako tichá melodie.

Kapitola 4.

12. května 2016 v 16:47 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Poté co jsem se takto konečně někomu svěřil, vyzpovídal a otevřel ze svého největšího strachu a vnitřních démonů....ulevilo se mi.
Jako kdyby spolu se slzami řinoucími se zpoza mých pevně semknutých víček odcházela tíha oněch slov. Bohužel, jednalo se pouze o ta slova. Ta těžká skutečnost tu byla stále.
Ale aspoň na chvíli jsem ulevil svým myšlenkám. Byl jsem Charlottě tak vděčný. Ne nadarmo se říká - sdílený smutek - poloviční smutek.

"Charlottko, diky. Vážím si toho a moc pro mě znamenáš."
Mírně se usmála a pohladila mě po tváři.

"Ale Miku. Je to pro mě samozřejmost. Bolí mě tě takhle vidět. Proto si myslím, že bys to měl udělat. Pozvi tady zase děti. Ne proto, abys ukázal médiím, že tě neskolí, ale především kvůli sobě. Nemůžeš se takhle trápit navěky. Zavolej Waynovi a řekni mu ať domluví návštěvu nemocnice."
Chytla mě za ruku a věnovala mi podpůrný pohled.

"Máš pravdu," šeptnul jsem, "zavolám mu." Dodal jsem odhodlaně

Její slova jako by mi vlila energii a odhodlání do žil. Sice jsem si při vyťukávání čísla šéfa mé ochranky připadal jako kdybych kráčel po tenkém ledě, ale cítil jsem, že to musím udělat.

"Ahoj Wayne. Přijď prosím ke mně. Potřebuji s tebou něco probrat."

"Jasně Miku, hned jsem tam." Ozvalo se ze sluchátka a za necelých deset minut už klepal na dveře mého pokoje.

"Pojď dál." Vyzval jsem ho. Byl jsem čím dál nervóznější.

"Ahoj Michaele, tak o co jde?" Řekl zvesela, ale hned se zarazil, svraštil obočí a zkoumavě se na mě zadíval. Musel by to na mně poznat snad i slepý, nervozita a obavy ze mě přímo sršely. Seděl jsem v křesle, všechny svaly napnuté a v klíně jsem si křečovitě svíral ruce až mi bělaly klouby. Do toho jsem si intenzivně kousal spodní ret, jak je mým zvykem.



"Hej chlape, stalo se něco?"

"Uhmm......ne...jen,..napadlo mě...mohl bys... mi na zítra zařídit návštěvu nemocnice?" Vysoukal jsem ze sebe a popravdě?....pocítil jsem úlevu, což jsem ani nečekal.

"Ježiš...wow jo, Miku! Konečně! Už jsem si myslel, že ti to budu muset navrhnout sám! Mám z tebe radost, ale řekni, co tak najednou?"

"No víš, mluvil jsem s Charlottou a pomohla mi ujasnit si pár věcí. Znáš ji přece jak je úžasná." Usmál jsem se.

"Jo Wayne...," potřeboval jsem to slyšet...."myslíš, ze je to dobrý nápad? Víš dlouho jsem nikde na veřejnosti nebyl tak....." špitl jsem na konci skoro neslyšně.

"Miku..neblbni, víš, že tě fanoušci milujou. A oni nikdy nepřestali, tomu věř!" Vyhrkl s očima navrch hlavy.

"A co děti?"... Pokračoval..."ty tě potřebují tak jako ty potřebuješ je. Jsi pro ně král fantazie, který jim může dopřát vše, co si ve svých hlavičkách vysní. Plníš dětské sny a..."

"No teď moc ne..." Poznamenal jsem se smutnou ironií. Jen se na mě zamračil a pokračoval.

"Jen si vzpomeň na jejich radost a nadšení, když jsi je navštívil, vzal do náruče, obdaroval hračkou.. nebo jen prováděl po neverlandu....nestojí to za to? Uz se tady fakt zavíráš moc dlouho, v tom má Charlotta teda pravdu." Na chvíli se odmlčel a já jsem vstřebával jeho slova. Najednou vymrštil paži před sebe a ukázal na mě prstem jako by si na něco vzpomněl.

"Jo a chtějí tě vidět, Miku! Tys to možná jeste nečetl, ale zrovna včera mi správce webovek říkal, že se ti tam vyrojilo hrozně moc vzkazů s touhou vidět te znova zpívat. Na turné, po celem světe. Chtějí tě! Zbožňujou tě pořád stejně! Nesmíš si myslet, že na tebe nekdo zanevřel, protože to není pravda."

Naklonil se ke mně a povzbudivě mi stiskl rameno.


"Půjdu zavolat do té nemocnice, dobře?" Řekl a usmál se zpoza svého velkého kníru.


Zmohl jsem se jen na mírné kývnutí hlavy. To co mi tady vyprávěl...nemohl jsem romu uvěřit. Ten pocit! Ten hřejivý náznak náklonnosti a naděje, který se mi rozlil po hrudi. Za očima se mi zase tlačily slzy, ale protentokrát slzy radosti plné přislibu lepších zítřků. Nyní jsem už byl plně odhodlaný. Wayne tomu ještě dopomohl, ale byl jsem rozhodnutý. Zitra půjdu do nemocnice, nakoupím plno hraček, obejdu všechna, úplně všechna dětská oddělení a..... pozvu děti k sobě na Neverland. Tak jako kdysi tolikrát předtím.



PS: Omlouvám se za zpoždění s kapitolkou, vůbec jsem nestíhala :(

Kapitola 3.

3. května 2016 v 6:00 | Kačka |  POVÍDKA: Ještě jedna šance
Moji milí,
v dnešním dílku se na chvíli vzdálíme z Neverlandu a do příběhu vstoupí nová postava :)

"Dobrý den, pane Erwoode." Pozdravila jsem vyššího muže středního věku a přijala jeho pozvání dál.

"Slečno Mansonová, vítám vás, pojďte dál."

Vešli jsme do domu a naše kroky směřovaly skrze krátkou předsíň do obývacího pokoje.
"Prosím udělejte si pohodlí," vybídl mě a rukou mi nabídl místo naproti sobě.
Posadila jsem se na hnědou koženou pohovku a nervózně se rozhlédla po pokoji. Byl skromně zařízený, ale útulný.

"Vaše paní není doma?" Zeptala jsem se jakoby mimochodem. A snažila se o tón, který by naznačoval čistě pracovní zájem.

"Ano, Mary přijede asi za půl hodinky. Volala že se moc omlouvá, ale musela prý ještě něco vyřidit v práci. Zatím si můžeme popovídat o Lucasovi." Odvětil a přešel na druhou stranu místnosti kde měl na komodě nachystány nějaké materiály.

Za půl hodiny. Dobře. Snažila jsem se nedat najevo nervozitu, ale uvnitř jsem se zase klepala. Klid Kristin, to zvládneš. Jsi tady kvůli místu asistentky jejich nemocného chlapce. Tu práci chceš a potřebuješ, tak se soustřeď pouze na to co mu chceš říct - tak jako sis to tolikrát zkoušela před zrcadlem. S mírně svraštělým obočím jsem skoro meditativně vydechla a poté vytáhla koutky úst do milého úsměvu.

"Dáte si něco k pití?"

"Oh...jen vodu, děkuji.

"Dobrá, chviličku strpení, hned vám ji donesu."
Odběhl do kuchyně a vrátil se za okamžik se džbánkem vody. Vděčně jsem svlažila suché hrdlo... Notak. O nic nejde. Je to jen jeho otec.

"Takže....," pokusila jsem se začít, "jaký je Lucasův nynější zdravotní stav?"
Všimla jsem si, jak jeho tvář posmutněla, když musel mluvit o nemoci svého jediného syna. I když musel tento rozhorov vést již mnohokrát, stále to pro něj bylo viditelně bolestivé. Jak by nebylo?

"Slečno Mansonová, v prvé řadě bych vám chtěl nesmírně poděkovat za to jak rychle jste mohla dorazit. Naše bývalá asistentka se vážně zranila a není již schopna se o Lukase dále starat. Nedoufali jsme, že se nám tak rychle někdo ozve." Dořekl, děkovně semknul rty a pokýval hlavou.

Kristin Mansonová Usmívající se

Nervozita ze mě trošku opadla. Zdál se milý a každopádně zdvořilý. To půjde.

"To je v pořádku a pro mě samozřejmé. Především mi jde vždycky o blaho dítěte." Snažila jsem se být profesionální a zároveň působit důvěryhodně.
Jen se na mě usmál a pokračoval.

"Lucas má metastázovanou rakovinu plic. Teď je jeho stav, zdá se, dobrý, ale je tady pořád riziko, že mu plíce začnou kolabovat nebo dojde ke komplikacím . Potřebuje celodenní dohled, který mu bohužel s mojí ženou nejsme schopni poskytnout. I kdybychom si to moc přáli, oba jsme v nedávné době přišli o práci, takže jsme v podstatě nuceni přijmout vše co se objeví, než se nám opět naskytne nabídka stabilní práce."
Oceňovala jsem jeho upřímnost s jakou mi objasnil jejich nelehkou rodinnou i finanční situaci.

"...Taky dál potřebuje pomoc při případné aplikaci kyslíkových lahví. " Odmlčel se a promnul si čelo. Scéna, která se přede mnou nyní odehrávala ve mně vzbuzovala bezmoc a zároveň potřebu pomoci. V tu chvili Lucasův otec vypadal jako že jej dostihla tíha vlastních myšlenek. Rozhodla jsem se mu to trošku ulehčit.

"Pane Erwoode...můžu se jít za Lucasem podívat? Ostatní můžeme probrat později, jestli chcete." Namítla jsem.

"To je skvělý nápad. pojďte, ukážu vám jeho pokoj." Odkaškal si a s vděčným úsměvem mi pokynul, abych jej nasledovala.
Zvedli jsme se a pan Erwood mě zavedl krátkou chodbou k dětskému pokoji. Stála jsem mu za zády, zatímco on pomalu otevíral dveře.

"Lucasi?" Slyšela jsem jak oslovil ticho v pokojíku, "víš jak jsem ti povídal o té paní co k nám měla přijít na návštěvu jako tvoje nová kamarádka? Tak je tady se mnou a chtěla by si s tebou popovídat." Otočil se a ustoupil ze dveří, čímž mi naznačil, abych pokračovala dál.

Vešla jsem do pokoje. Byla jsem trošku nervózní jak na mě bude Lucas reagovat, ale sotva jsem jej spatřila, píchlo mě u srdce a zaplavila mě obrovská lítost. Sotva třináctiletý chlapec seděl na posteli, v klíně velkou obrázkovou encyklopedii a zaujatě otáčel stránky. Jakmile jsem vešla, přestal a upřel na mě velké zelené oči. Zračila se v nich únava od vyčerpávající nemoci. Na první pohled jsem si všimla jak je bledý a pohublý. V celém obličeji mu tak vynikaly ony veliké oči a vystouplé lícní kosti. Od nosu mu vedly dvě průhledné hadičky, které jeho plicím dodávaly kyslík. Hnědé vlásky se mu tu a tam neposlušně vlnily kolem hlavy, byly ale nápadně matné. Nevím, co jsem čekala, ale byla jsem v rozpacích. Nechtěla jsem, aby to na mně bylo poznat, proto jsem se snažila o co nejpevnější hlas i když jsem cítila, jak se mi klepou ruce.

"Ahoj Lucasi." Pozdravila jsem jej a čekala na jeho reakci.
"
Ahoj" Odpověděl a nastalo ticho.

Jeho pohled byl tak prázdný. Postrádal tu obyčejnou dětskou radost nebo zvědavost.
Podívala jsem se na jeho otce a ten jen bezmocně pokrčil rameny.

"Takhle je to skoro pořád. Neusměje se jak je týden dlouhý. V poslední době je to čím dál horší." Řekl tlumeným hlasem.
Podívala jsem se zpět na Lucase, který se vrátil k prohlížení knížky.
V tom se ozvalo odemykání bytových dveří, Lucasova maminka se vracela z práce.
Konečně, pomyslela jsem si. Pan Erwood se na mě usmál a vyplížil se z pokoje přivítat a informovat svou manželku. Já a Lucas jsme osaměli.

"Copak to máš za knížku?" Zkusila jsem to znovu a přisedla si na okraj postele

"Encyklopedii zvířat. Dostal jsem ji k narozeninám od strejdy Marka." Odpověděl a já byla vyloženě šťastná za trošku delší větu, kterou ze sebe dostal.

"Ahá a jaká zvířátka máš nejraději?"

"Šimpanze."

"Tak to se na ně musíme někdy zajít podívat do zoo, chtěl bys?"
"Jo."
Sice by asi chtěl ale ani se neusmál. Přece musí byt něco co by mu vykouzlilo úsměv. Rozhlédla jsem se po pokoji. Možná by mu ani neuškodilo na čas změnit prostředí. Nejlepší by byl venkov, čerstvý vzduch, pryč od výparů z města.

"Ahoj broučku!" Lucasova maminka právě nakoukla do dveří.
"Dobrý den slečno Mansonová, jsem Mary Erwoodová, ale klidně mi tykejte. Přátelsky se usmívala a podávala mi ruku.

Nabídla mi pozvání na kavu a já svolila. Probrali jsme záležitosti týkající se mé náplně práce a dohodli se na denním režimu.
Hned zítra jdu s Lucasem do nemocnice na vyšetření. Tolik bych si přála, aby vše dobře dopadlo. Aby se mu udělalo lépe, těžko říct jestli se uzdraví. nebo aby aspoň na chvíli mohl zapomenout na svou nemoc a vedl bezstarostný život jako každé dítě.
Ale jak toho mám dosáhnout?

PS: Prosím, holky moje, neukamenujte mě za ten dosavadní smutek v příběhu. Když nad tím teďka tak přemýšlí, ujišťuji vás, že jsem psychicky naprosto zdravá a nemám žádné sebedestruktivní sklony, slibuju Mrkající. Mě prostě vždycky napadnou samé trágy, já nevím proč Smějící se ale bude líp Mrkající

Dojemné video ukazující milující a čistou duši Michaela Jacksona

29. dubna 2016 v 20:53 | Kačka |  Zajímavá videjka
Krásný páteční podvečer!

Nedávno jsem narazila na toto videjko a přesto, že mi někdy obdobná videa příjdou malinko urpuťácká u tohoto jsem se dojmula na 100%. Naprosto mě odzbrojila taková dávka Mikovy všudypřítomné lásky! Opět mě to nutilo přemýšlet nad spoustou věcí a zároveň mě to naplnilo ještě větším obdivem k tomuto jedinečnému muži(ač si vždycky myslím, že už to víc ani nejde :).
Jak už jsem tolikrát psala, nikdy nepřestanu žasnout nad tím jak se mohla narodit lidská bytost s tak čistou, nevinnou, milující a talentovanou duší. Usmívající se

Přeji krásný víkend!
Vaše Kačka


Kam dál